Víte co mají společné Mírovský a Kančí vrch, Bozéňov, Maletín, Bohdalovsko- hartinkovský přírodní park, Bouzov, Kladky a třeba i Velký Kosíř. Ne jenom, že to jsou místa, které jsme v rámci našich výletů navštívili, všechna patří také do Zábřežské vrchoviny. Nejcenějšší díl mozaiky nám však stále unikal. Jedná se o Lázek. Vrch, který pojmenovali podle polí ( lázů ) a který narostl do úctihodných 714 m.n.m. Stojí na něm bohužel zavřená rozhledna a funkční vysílač. Najdete zde i dva pomníky připomínající temné období druhé světové války, no a vede sem i mnoho cest. My si vybrali tu žlutou, nebo také Cestu nepokořených jak se jí přezdívá. Několik let zde jezdil i věhlasný Rampušák, který startoval ve Štítech a tohle bylo jeho nejvyšší místo. Prý vždycky dole na Pile doporučovali závodníkům i něco ostřejšího, při stoupání nahoru jim to přijde vhod🤣🤣🤣

Start etapy jsme posunuli do Lupěného. Původní záměr byl přesun vlakem do Hoštejna, ale díky Jirkovi a jeho pohotové reakci, jsme se auty přepravili až k cyklostezce po bývalém železničním tělese. Až do Drozdovské Pily se nic zásadního nedělo. Cesta údolím Moravské Sázavy a později Březné příjemně utekla a už tu byla žlutá. Ta nejprve začala prvotřídní balenou podél Šumvaláku, poté na rozcestí Pod Janoušovem to byla lesní zpevněná no a nakonec stoupání po mokrém a zarostlém terénu až k silnici ze Strážného. Nic dramatického, ale nečekejte. To hlavní teprve přišlo, bylo to finální stoupání k rozhledně. Prudkou a zarostlou louku nakonec dali jen Radovan ze Soňou, my ostatní to objeli po přístupové cestě k vysílači. Výhledy byly uchvancancující. Šerák s Keprníkem, Buková hora a snad i Suchý vrch. Jen co jsme se dosyta nabažili, bylo potřeba pokračovat dál. Před námi byl ještě pořádný kus cesty.


Sjezd z Lázku jsem naplánoval po silnici do Cotkytle a Herbortic. Tam jsme se napojili na cyklostezku 4225 kolem Hraničního potoka. Téhle cestě také přezdívají " Přes pět potůčků ". Jedná se o pět brodů, které musíte překonat. U druhého brodu jsem si uvědomil, že jsme špatně. Měli jsme totiž hned před prvním odbočit na zelenou turistickou a poté dojet do Lanškrouna. Takhle jsme ztráceli výšku směrem na Tátenice. Nic naplat muselo se z kola a přes několik vrstevnic se vrátit zpátky do treku. Zelená se příjemná klikatila Městským lesem a dovedla nás až do serpentýny nad Albrechticemi. Odtud už byl Lanškroun jako na dlani. Za námi byla zhruba první třetina a bylo na čase se na chvíli zastavit. Naštěstí nás cyklina dovedla přímo před historický zájezdní hostinec Krčma, který jsme navštívili v lednu.

Lanškroun je příjemné město. Určitě bychom zde měli podniknout větší cyklo inspekci. Právě sem prý převedli cyklistické centrum mládeže z Uničova. Ještě než jsme ho opustili nachystal jsem si pro přítomné takovou malou legraci. Kolem místních rybníků výjezd historickou alejí až k Novému Zámku u Rudoltic. Pamatujete na paní Krasavu😂😂. Bylo po dešti a tak to přes kořeny bylo zajímavé. Začal nás tlačit čas a tak jen rychlé foto a zase dál.

Zpátky do Lanškrouna a pak směr Žichlínek. Tudy jsme v naší historii už také jeli.( Choceň ). V obci jsme ale neodbočili na Tátenici, ale pokračovali až na konec, kde jsme plynule najeli na val Žichlinského poldru a podél železničního koridoru uháněli vstříc magickému kopci, který se jako solitér zvedá z roviny mezi Hřebčem a Orlickými horami a o kterém jsem si myslel, že už je to Moravská Třebová.

Omyl, jedná se o Rychnovský vrch anebo také Jezerní horu opředenou různými mýty a pověstmi- Na úbočí vrchu se nachází poutní místo - Mariánská studánka. Počátek poutního místa je spojen z rokem 1735, kdy se zde měl zázračně uzdravit kovář Jakub Franz z Lubníka. Od té doby byl v lese u studánky umístěn nejprve obraz a později i dřevěná soška Panny Marie. V roce 1850 byla postavena původní vodní kaplička, ke které byla později přistavěna dřevěná poutní kaple. Právě když jsme přijeli začínala zde mše a tak jsme se tu dlouho nezdrželi. Do bidonů jsme nabrali zázračnou vodu a možná i díky ní šel náš výkon rychle nahoru.🤣🤣🤣

I když jsme si řekli na co si dát pozor, dokázali jsme všechny možné sjezdy minout a nakonec nám zůstal jen ten poslední. Vysokou trávou ve které jsme se i ztráceli jsme pomalu klesali ke Třebářovu. Kolem obce zde mají místní zemědělci udělané kamenité polní cesty. Tou blíže k nám jsme uháněli při letošním kanci. Teď nás tedy čekala ta česká, která nás nejprve dovedla na jižní konec Třebářova a hned na tu moravskou z které se po chvíli opět uhlo do vysoké trávy a i přes popadané stromy jsme se za chvilku ocitli přímo před hospůdkou U Němců v Petrušově. Minulý rok jsme zde také už byli a určitě nás tady ještě v budoucnosti uvidí.

Nevím proč nás Maletínské lesy tolik učarovaly. Snad je to tím všudypřítomným klidem, možná i jeho vůní čím co, každopádně se sem rádi vracíme. Ještě minulý rok se zde neustále bloudilo. To se ale změnilo a letos už podruhé jsme tu projeli s naprostou grácií. Na lesním kruháči se protentokrát zvolila cesta nad Jahodnici. K větřáku se ale nejelo, pokračovali jsme okolo ní a přes Javoří sjeli do údolí Mírovky. Kopce už byly definitivně za námi a nás už čekala naprostá pohoda až domů s malou zastávkou v Moravičanech. Klid se závěru možná zkazila blížící se bouřka, ale na celkový dojem to nemělo žádný vliv. Po Krkonoších to zase byla další paráda, jak jinak😂😂

Ještě mapa a GPX soubor ke stažení :
https://1drv.ms/u/s!AqtWiCWdBfhlgh-x8yLp4wBdtqeZ

Všechny fotky také na Rajčeti :