To je zase rok. Pandemie né a né ustoupit, nic pořádného se plánovat nedá. Naštěstí se epidemická situace začala i navzdory špatnému počasí uklidňovat a my mohli, aspoň v menší skupince něco podniknout. Loni se nám výlet do Krkonoš osvědčil a tak když se opětovně naskytla příležitost na ubytování v penzionu Chudobka nad Jánskými lázněmi, neváhali jsme ani minutu. Sestava byla stejná plus navíc se k nám přidali Katka s Daliborem. Ještě bych rád zmínil Radovana, který do Jánek vyrazil po vlastní ose už v pátek.

Po příjezdu se nelenilo a ihned se šlo do cyklistického. Ještě než se vyrazilo, přečkali jsme jedinou dešťovou přeháňku našeho pobytu, pod přístřeškem Hoffmanek s kyselem a jedním Trautumberkem. Trasu jsme oproti loňsku trošku upravili. Naším cílem byla tak jako loni fotka u Pražské boudy s výhledem na hlavní hřeben a uvítací pivko na Kolínské boudě. Já s Milanem jsem si to navíc zpestřil sjezdem k Žižkově boudě směrem do Pece. V interiérech hotelu se totiž v sedmdesátých letech natáčela Holka na zabití s Dášou Veškrnovou. Povinná fotka a honem zpátky za skupinou. To se, ale řekne jste v Krkonoších ne na Hané. Čekal nás zhruba jeden kilometr s převýšením vice jak 100 metrů. Naštěstí to bylo po asfaltu. Jinak stejnou cestou z Pece k Pražské se stoupá i při závodech Krakonoše. Prý je to jedno z nejtěžších stoupání v České republice.

Od Kolínské se oproti loňsku stoupalo k Černohorským rašeliništím. Tam mají samozřejmě cyklisté zákaz. No nic, muselo se ze sedla a k vyhlídkové věži vyrazit po svých. Taková malá Šumava tady v Krkonoších. Zpátky k penzionu se sjíždělo kolem Pardubek. Asi v půlce sjezdu jsme narazili na Modré kameny a to bychom nebyli my, aby se na ně nevylezlo. Na závěr dne ještě přišel na řadu výjezd k Hoffmankám kolem sjezdovky Zvonková. Raději beze slov.😂😂 V penzionu už na nás čekal Radovan a tím byla naše mise zkomletována.

Druhý den byli v plánu Rýchory. Čekal nás již tradiční asfaltový sjezd do Svobody nad Úpou. Při němž došlo k památnému setkání u penzionu Kamínek se skupinou pěšochodů z našeho Spolku, kteří právě odjížděli.

Počasí bylo jako s čítanky. Zprvu to bylo na pohodu, ale hned za Maršovem to začalo. Stoupání k Emině cestě bylo sice asfaltové, ale ten kopec. Dvacetiprocentní laufy jsou zde naprosto samozřejmé. Ještě, že alespoň asfaltové. Emina cesta byla vybudována někdy před 150 lety ve svahu nad Krakonošovím údolím a dovedla nás až ke Spálenému mlýnu. Zde došlo na první změnu trati a ke kostelu v Malé Úpě se pokračovalo po modré turistické. Tady došlo na rozdělení skupiny. Ta první se flákala ve stínu slunečníků místních restaurací a čekáním na elitu si zpestřila návštěvou Pomezního sedla a pojídáním třeba takových hambáčů s hranolkama a tatarkou.

Ta druhá si raději dala navíc stoupáníčko po žluté turistické značce k chatě Jelenka. Tady se můžete nejblíže dostat kolmo při cestě na Sněžku. A to doslova😀

Po sjetí skupiny se pokračovalo podél státní hranice s Polskem směrem na Žacléř. I tady jsme se v opačném směru loni pohybovali. Změna přišla u vápenky v Albeřicích. Jak jinak, rovnou direkt nahoru. Ale ta krása. Jaro tady v Krkonoších právě začíná a louky plné pampelišek byly odměnou za vynaložené úsilí. Tajemné lesy u Rýchor nám však zůstaly zapovězeny. Bohužel i zde platí zákaz jízdy na kole a tak jsme se po fotce u Rýchorského kříže začali pomalu vracet na základnu.

Sjezd si po žluté všichni náležitě vychutnali. Ne jenom tady platí, že ty dvě páčky na řídítkách jsou brzdy a občas se je vyplatí použít. Za zmínku stojí ještě pohled na torzo kaple v lukách nad Svobodou. Ve městě jsme se ještě zastavili na dva Krakonoše, při jejímž placení nám spadla brada pořádně dolů. Vždyť 42 Kč za dvě piva nikde nezaplatíte😀 No a na závěr měla přijít už jen vozíčkářská z lázní nahoru. Vím, že se o takových věcech nežertuje, ale tady snad musí trénovat Česká para olympijská reprezentace. Nekonečně rovné stoupání snad vedlo až do nebe. Nebyl ani čas si vychutnat množství studánek podél cesty.

Pondělí mělo být odpočinkové. Opět jsme se rozdělili na dvě skupiny. Když už jsme v Krkonoších, tak proč nevyrazit na Sněžku. Nejprve jsme chtěli cíle dosáhnout po svých, ale síly začaly pomalu ubývat a tak se raději zvolil nápad s lanovkou. Takže z Pece na Růžovou horu jsme to dali za necelých šest minut. Počasí nám zase přálo, takhle snad ještě nahoře nebylo. Sice mráček, který kazil focení, zato však úplné bezvětří a teplota okolo 15 stupňů. Ze Sněžky jsme scházeli kolem Slezského domu do Obřího dolu. Pár dní předtím si to tady dali naši kolegové naopak.

Cestou dolů jsme se nemohli nabažit pohledem na tu scenérii, co paní příroda za ty milióny let vytvořila. Bylo potřeba se dívat pod nohy, nebo chodník nahoru byl sice opravený, ale Sněžka není Kosíř. Dolů u stanice lanovky se s námi rozloučila Katka s Daliborem, kterým tímto skončila dovolená.

Se druhou skupinou nás snad spojovala pupeční šňůra. Právě v okamžik když náš medvěd přifuněl k penziónu, dorazili i oni z vyjížďky "na pohodu", při které si jen chtěli dát na Kolínské kávičku. To by však nebyli oni, kdyby za tím nebyla nějaká ta kulišárna. Zase z toho bylo 40 km se 1400 výškovými😂 v místech v okolí Černého dolu.

Na čtvrtý den budu dlouho vzpomínat. Kdeže loňské sněhy jsou. Má forma mizí beznadějně v dáli a moje výkony jsou jen trapná parodie. S Jirkou se večer naplánoval Špindl. Mělo se jet spíše po asfaltě v podkrkonošší, takže to neměl být žádný problém. Pro mě, ale byl😣. Po 16 km jsem musel vzdát a skupina pokračovala beze mne. Nakonec dosáhli všeho, co bylo naplánováno. Takže sjezdovka Svatý Petr, nám dobře známá Labská, průjezd Vrchlabím a nakonec lomu u Černého dolu. Já po krátkém odpočinku, vyrazil sám na kolonádu dolů do města. Zpátky jsem se vracel NS Střední hřeben, kde jsem obdivoval zbytky základů skokanského můstku.

Poslední den se nesl už v poklidu. Hned po snídani vyrazil Radovan na kole opět po vlastní ose domů. Vzal to zkratkou přes Orlické hory. No a jelikož byl krásný den, naplánoval jsem malou projížďku kolem Miletína nedaleko Hradce Králové. V tomto městě se narodil Karel Jaromír Erben a tamní okolí ho inspirovalo k napsání mnoha básní. Především kostel v Byšičkách ( Svatební košile ) a Hluboký rybník ( Vodník ) v nás zanechali opravdu hluboký dojem😀. Naše pětidenní putování jsme zakončili obědem u kostela v Lázních Bělohrad.

Co závěrem. Naše mise byla úspěšná. Příští rok už snad bude vše v pořádku a my konečně navštívíme ty vymodlené Jizerky a západní Krkonoše. I když musím přiznat, že za holkama do penzionu Chudobka, se budeme vždycky rádi vracet.😀