Už před několika lety jsme s Karlem do těchto míst přivedli cyklisty v rámci našich výletů kolem třech hradů. Přírodní park se rozprostírá v jihozápadní části Zábřežské vrchoviny mezi Městečkem Trnávka a Vranovou Lhotou. Je z velké části lesnatý tvořený mozaikou polopřirozených a přírodně blízkých luk a pastvin, prostě kraj kopců, roklí a lesů, kraj neokázalé krásy. Samostatnou kapitolou jsou kříže, těch je tu opravdu hodně. Na venkovských hřbitovech, na rozcestích cest, v polích i uprostřed lesů. Křížů kamenných, litinových, dřevěných. Postupně se však ztrácejí v proudu času. Povětří i nenechavé lidské ruce dělají své.

Výlet se dal rozdělit do třech částí. Auto jsme nechali u motorestu na Studené Loučce. Podél silnice D35 jsme se dostali do Gruny. Hranice parku je totožná právě s touto silnicí. V Gruně jsme potom vjeli do lesa a pokračovali směrem k Bohdalovu. Tato pasáž byla dosti náročná na orientaci. Cesty byli převážně lesní nezpevněné a došlo i na louky s vysokou travou. Právě v této části jsme se setkávali se zmiňovanými křížky. Ten nejzajímavější jsme objevili na okraji lesa nad Grunou. Sousoší Nejsvětější Trojice, bylo pro nás takovou vstupní branou do tohohle parku. Jelikož jsme byli celkem nahoře nebyla tahle část až tak moc náročná.

Vše se změnilo v Radkově. Nejprve jsme přes Suchý dvůr vystoupali a hned zase sjeli do Petrůvky a pak už jenom stoupali k Plánivé nad Starou Rovní. Díky těžbě dřeva se nám začaly odkrývat výhledy na Chornici a snad i Hušák. Počasí se v tento okamžik začalo kazit a tak focení nad Vrážným dolem jsme museli oželet. Při sjezdu jsem si ještě povšiml jubilejního památníku knížete Jana II z Lichtenštejnu.

To se stoupání do Kladek jsem měl daleko větší strach. Nakonec se ukázalo, že zbytečně. Vedlo po modré turistické značce. Před třemi roky jsme v rámci pochodu Konické štrapáce tudy procházeli z Kladek do Konice. Jedná se vlastně o starou cestu, která vedla z Kladek do Nectavy. Jelikož bylo právě po dešti, bylo docela mokro. Naštěstí u pomníčku pod vrcholem se cesta od modré odklonila a my úplně na pohodu lesní zpevněnou, vystoupali až k úvozu, kterým jsme se dostali k dřevěnému kříži nedaleko prvních stavení. V Ošíkově došlo na malou přestávku a tady vlastně pomyslně skončila druhá třetina, která byla značně kopcovitá.

Počasí bylo špatné. Obloha byla neustále zatažená, ale naštěstí spíše jen mrholilo. Nebylo na co čekat, na odpoledne hlásili bouřky, muselo se dál. Nad Vysokou jsme si ještě vychutnali mokrý pohled k Hartinkovu a pak přišel comebackový sjezd Balcarovým žlebem do údolí Věžnice. Vzpomínáte, když jsme tudy projížděli? Nezapomenutelné. Jakmile jsme vyjeli z lesa na naší straně počasí se jako mávnutím proutku změnilo. Vysvitlo sluníčko a my si mohli v Kozově vychutnat palačinku. Zcela po zásluze. Žádné dlouhé sezení se však nekonalo, vždyť auto stálo na Studené Loučce a bylo nám tedy jasné, že ještě nějaké ty metry nastoupáme.

Z Kozova jsme to dali tak jako loni kolem Třebůvky do Vranové Lhoty. Tady se muselo vystoupat až k hájence na Stříteži. Cest je zde několik. Pro tentokráte jsem zvolil tu z Hraniček, která nejprve vedla podél Radelského potoka a pak začala pozvolna stoupat k Srnčímu hřbetu. Neříkám, bylo to náročné, ale ty výhledy. Od hájenky se už jela nám notoricky známá modrá do Bukové, která je vlastně součástí Studené Loučky a končí zde i hranice přírodního parku. Bylo to za námi. Už teď přemýšlím nad etapou, která nás příští rok zavede do okolí motorestu a my některá místa Bohdalovsko-hartinkovského parku znovu navštívíme. Vždyť když se chcete toulat liduprázdnými lesy, kochat se pohledy do hlubokých roklí a na rozlehlé louky, prohánět se po bezpečných silnicích a stezkách, neznám lepšího místa.

Již tradičně mapa a GPX soubor ke stažení

1drv.ms

GPX File