Malé ohlédnutí za velkým zájezdem, který se uskutečnil po třech letech covidových opatření. Nejprve jsme měli bydlet přímo v Bedřichově, nakonec nám to však vyšlo v Harrachově. Tohle už krkonošské lyžařské centrum proslavil skokanský areál. Tamní mamutí můstek, patří mezi pět můstků v Evropě. Bohužel sláva českého skoku skomírá a podle toho také můstky vypadají. Nicméně to je zážitek. Do samotných Jizerek to odsud nebylo daleko. Ihned po příjezdu se šlo do cyklistického. Na seznámení jsme si dali nejstarší rozhlednu Štěpánku na vrchu Hvězda. Z hotelu jsme vyrazili stylově. Pod skokanskými můstky rovnou nahoru, běžkařským okruhem. Poté nás čekal sjezd až k soutoku Jizery s Mumlavou. Trasu jsme vedli většinou zpevněnými lesními cestami s turistickým značením. Celkem poklidné tempo narušila až Havírna. To vám byl panečku šlupek😀. Po jeho zdolání jsme se ocitli nad lyžařským areálem v Pasekách a mohli jsme se začít kochat. No a jaká by to byla návštěva Jizerek, kdyby naše první pivko nebylo na Perlíčku. To už nebyla Štěpánka daleko a tak jsme si ty Prdky dali hned dva, aby se lépe šlapalo. 😀

Kamenná novogotická rozhledna s názvem Štěpánka. je nejstarší rozhlednou v Jizerských horách a říká se, že patří mezi nejkrásnější stavby tohoto typu. O vznik rozhledny se zasloužil kníže Kamil Rohan a pojmenoval ji po arcivévodovi Štěpánovi, který dohlížel na tehdejší stavbu Krkonošské silnice. Rozhledna však nebyla dokončena a postupně chátrala až do doby, kdy se jí ujal německý horský spolek a koncem 19. století

rozhlednu opravil a dokončil. Mimo jiné byla na dolní zachovalou část přistavěna osmiboká věž z cihel a pískovcových kvádrů. Poté byla v roce 1892 zpřístupněna veřejnosti. Kamenná Štěpánka měří 24 metrů a z vyhlídkového ochozu ve výšce 21 metrů jsou nádherné výhledy na západní Krkonoše, údolí Desné a Kamenice, můžete spatřit také horu Jizeru a přehradu Souš. Poblíž rozhledny stojí dřevěný stánek s občerstvením a kamenné posezení, které přímo vybízí k odpočinku. Za věží naleznete zbytky kamenného válečného kříže, který měl být údajně symbolickým místem zdejších nacistů za 2. světové války. Bohužel se blížil večer a tak se musel vynechat Kořenov a po značně kamenité a mokré turisticky zelené pospíchat zpátky na hotel.

Druhý den nás čekalo Polsko. Sklářská Poruba (polsky Szklarska Poręba) – je město s nádhernou polohou v údolí řeky Kamienné a jejich přítoků, s nadmořskou výškou 440-886 m n. m. Na jihu je ohraničena mohutnými svahy Krkonoš s dominující horou Szrenicí (1362 m n. m.), na severu se vypínají Jizerské hory s Vysokým Kamenem (1058 m n. m.) a Černou Horou (965 m n. m.), na východě Podkrkonošská pahorkatina odděluje město od Jeleniogórské kotliny. . V Polsku najdete jen málo míst, které by tak přály rekreaci jako právě okolí Sklářské Poruby. Ticho, neustále se měnící krajina v závislosti na úhlu slunečních paprsků nebo části dne, spolu s bubláním křišťálově čistých potoků a vodopádů hučících po čedičových skalách – to vše má velmi blahodárný vliv na lidský organizmus. Při plánování trasy jsem vycházel z informací, které mi sehnala Soňa při zimních běžkotoulkách v okolí Kořenova. Po klidném asfaltovém stoupání nás čekala kamenitá žlutá turistická cesta přes Černou horu. Naší první zastávkou však byla návštěva rozhledny na Vysokém Kameni. Opravdu krásný pohled na Krkonoše včetně Sněžky a snad i Luční boudy.

Cestou z rozhledny nás čekala vcelku klidná jízda po hřebeni. Díky Karlovu večernímu zásahu jsme zbytečně moc nespadli a drželi si nadmořskou výšku. Terén byl rozmanitý, ale tak kamenité jako byl začátek, už nás nečekal. V týmu převládala naprostá spokojenost. Cílem dnešní etapy byla nejvyšší hora Jizerských hor Smrk. Odedávna se zde stýkaly hranice tří zemských celků: Čech, Lužice a Slezska. Na jeho vrcholu najdete i železnou rozhlednu stejného jména v nadmořské výšce 1124 m. Původně zde stála dřevěná stavba o výšce 20 m, a to od roku 1892. Nová ocelová rozhledna o výšce 23 m byla otevřena v září 2003. Pro krásný výhled musíte vyšlapat 91 schodů, pak uvidíte z výškové plošiny Jizerské hory, Krkonoše, Ještěd, Bezděz, Lužické hory, Říp. Na jižních svazích hory pramení řeka Jizera a nedaleko vrcholu, na západním svahu hory, leží přírodní památka Klečoviště na Smrku.

No a jaké by to byly Jizerky, kdybychom nenavštívili pramen řeky, která dala horám jméno. Slovo samotné má starobylý, snad keltský původ, . Čekal nás poměrně velký sjezd. Pramen se nachází v blízkosti státní hranice na české straně. Vede k němu malá vcelku sjízdná pěšinka. Na to že se pramen blíží, nás upozornil zvýšený počet potůčků. Kolem jednoho z nich, jsme se Soňou vyrazili vstříc ke prameni. Nutno však podotknou, že prvním medlovákem u pramene byl Mirek Bittner. Nám zůstaly tak akorát oči pro pláč a Jizera v botách. 😀 Chvilku jsme se ještě trápili, ale asi po jednom kilometru, jsme se vrátili na zpevněnou lesní žlutě značenou cestu, kterou jsme padali dolů. Tam nás čekala asi nejkrásnější část nejenom dne, ale nebál bych se říct, že i celého zájezdu.

Řeka Jizera od pramene tvoří hranici s Polskem a protéká Velkou jizerskou loukou. Pojmenování lokality je přičítáno Tadeuszi Stecovi, který ji tak nazval v padesátých letech 20. století. Díky přílivu chladného a vlhkého atlantického vzduchu jsou klimatické podmínky na Velké jizerské louce podobné subalpinskému patru Krkonoš ležícímu o 600 metrů výše. Kvůli nejnižším průměrným ročním teplotám je Velká jizerská louka považována za polský pól chladu. Na polské straně je zbudován horský hostel Chatka Górzystów, jež je jedinou dochovanou stavbou z původní vesnice Gross-Iser zničené během padesátých let 20. století. Tam jsme se také na chvilku zastavili a trošku se občerstvili. No ta vám byla nádhera. Sluníčko prohřálo naše namožené klouby a my si mohli opravdu vychutnat ten nekonečný prostor. Pomalu jsme se začali opět vracet domů. Několik posledních fotek v kamenitém korytu řeky a před státní hranicí nás ještě čekala osada Orle. Dojezd do Harrachova byl opravdu stylový. Zničeho nic, jsme se totiž při sjezdu ocitli přímo na vlakovém nádraží, přímo před stojící vlakovou soupravou.😀

Třetí den se nesl ve znamení Jizerské padesátky. Tento kultovní lyžařský a cyklistický závod se odehrává ve střední části hor kolem hory Jizery. Jako nástupní místo startu byl zvolen Bedřichov. Co taky jiného. Měl jsem zpracovanou trasu, která ze sedmdesáti procent kopírovala trasu závodu. Co čert nechtěl, dostat se sem je velké umění. Zejména pro bus s vlekem. Musím před Radkem smeknout za nekonečnou trpělivost a řidičský um, při zdolávání úzkých klikatících horských silniček, plné obřích traktorů, ale podařilo se. Bohužel už bylo hodně hodin a tak se muselo zase improvizovat. Jedno rychlé pivko a trasa se předělala rovnou do Harrachova. Terén byl převážně asfaltový a kopce většinou táhlé. Na každé větší křižovatce nás čekal nějaký ten stánek s občerstvením. Není se co divit. Byl tady víkend a cesty už byli plné cyklistů. Někteří z nich měli dokonce i Gold karty a pro případ defektu si mohli zavolat i asistenční pomoc. 😀. To naštěstí není náš případ, my máme Pavla a Jirku. Moc k vidění tady však nebylo. Za zmínku určitě stojí vyhlídka Krásné Máří a jezerní slať U Číhadla. Vrchol samotné Jizery nám pro tentokrát odolal. 😂 i když jsme ho poctivě obkroužili.

To protržená přehrada nás nemohla minout. Časté záplavy v podhůří Jizerských hor v 19. století si vynutily potřebu vybudovat soustavu propojených přehrad na řekách Bílá a Černá Desná. Výstavba přehrady se sypanou hrází projektovaná prof. Intzem z Cách započala v roce 1911 a trvala do roku 1915. Stavbu komplikovaly nejen vydatné deště, ale také první světová válka, která zapříčinila úsporná opatření.

Přesně za 10 měsíců po kolaudaci díla se hráz protrhla. První průsak vody, pramínek v průměru zhruba 2 cm, objevili lesní dělníci 18.9.1916 v 15:30. Pramínek se rychle zvětšoval a již o necelou půlhodinu později voda tryskala tak silně, že dělníci museli utéct. V 16:15 se již propadala dlažba na návodní straně a za dalších 30 minut se na hrázi vytvořila 40 metrů široká trhlina a voda se začala valit do údolí. Přívalová vlna nejprve zasáhla nedalekou pilu, kde s sebou vzala navezené klády, prkna a spolu s vyvrácenými stromy bořila domy v údolí a pohřbívala vše, co jí stálo v cestě. Důsledky této katastrofy si přečtěte níže. Mimoto spáchal sebevraždu stavební dozor a byly pozastaveny práce na stavbách dalších sypaných hrází na celém světě. Přehrada již nebyla nikdy obnovena.

Z přehrady nás čekala žlutá turistická, která dokonala prověřila naše fyzické schopnosti. Po šesti kilometrech jsme se ocitli v osadě Jizerky. Po Kvildě a Rolavě další mrazivé místo České republiky. Tady nás čekal asi nejdelší sjezd, který vedl kolem řeky Jizery, po naší straně území. Opět platilo, co si sjedeš to si také vystoupáš. To co nás čekalo před Harrachovem, na to asi chvíli nezapomeneme😀

Až dosud nám počasí vycházelo. Na sobotu však byly hlášeny četné dešťové přeháňky. Nic naplat, nejsme z cukru. Inspiraci pro trasu, jsem našel v cyklo aplikaci Šlapeto. Malý okruh kolem Harrachova. Po modré turistické značce jsme vyrazili k Mumlavskému vodopádu a poté podél řeky, pomalu stoupali až ke Krakonošově snídani.

To už jsme se nacházeli v tisíci metrech. Krkonoše jsou Krkonoše. O tvrdosti tamních kopců jsme se dokonale přesvědčili při návštěvě Jánských lázní. Voseckou boudu jsem zamítl, Dvoračky už nešly minout. Co naplat, přehodit na "kašpárka" a alou nahoru. Odměnou nám bylo posezení na terase zdejšího horského hotýlku. Z Dvoraček jsme se rozhodli ještě zdolat Čertovu horu. Vždyť na jejím úpatí stojí skokanské můstky. Těsně před vrcholem nás čekala Jánova skalka. Na Čertovu horu už to byl kousek. Kromě horní stanice lanovky a stánku z občerstvením, tu můžete narazit na dvě dřevěné vyhlídky z kterých si můžete vychutnat krásu Jizerských hor. Vše tu máte jako na dlani. Smrk, Jizeru, Tanvaldský Špičák, Hvězdu i se špičkou Štěpánky. Závěrečný sjezd zpátky do Harrachova byl trošku mokrý a tak se muselo dávat pozor. Vlastně jsme se vrátili stejnou cestou, jakou jsme ve středu z Harrachova vyjížděli. Čtyři dny horské cyklistiky byly úspěšně za námi. Myslím si, že podle ohlasů převládala celková spokojenost a to je dobře.