Bývá zvykem, že na konci října okolo svátku republiky chodíme z Oskavy do lesů v okolí chaty na Rabštejnu. Třikrát jsme se vydali směrem na Nový Malín a jedenkrát do Rýmařova. Počasí koncem měsíce už bývá to správné podzimní. Bývá často mlhavo a teploty překračují něco přes deset stupňů. Své kouzlo má určitě teplo a útulno chaty Rabštejn. Tu vždycky navštěvujeme hned z rána a nabereme zde síly na další cestu. Možná právě proto bývají tyhle výlety mezi námi tak oblíbené.
Tenhle rok proběhla velká změna. Už v polovině září nám bylo jasné, že tentokráte se přesuneme do blízkosti motorestu na Skřítku. Naším plánem byla návštěva přehrady někde pod Ztracenými kameny. To by, ale nesměl být už žádný čtvrtek. Jak jistě víte v ten den se vždy mění plány. Po zhlédnutí jednoho z dílů populárního " Výleťáka " na televizi Seznam.Tv nám bylo jasné, že na Skřítek se pojede , ale půjdeme směrem dolů na Oskavu.
Další změnou bylo počasí. Ten den vrcholil příliv teplého vzduchu od jihu a čekalo nás doslova letní počasí, kdy odpoledne bylo určitě hodně přes dvacet. Autobus ze Šumperka měl trošku zpoždění. Turisté se museli zbláznit a i vinou prodlouženého víkendu bylo skoro vyprodáno. I motorest otevřel o něco dříve. Vše nám hrálo do karet. Ze Skřítku se vyrazilo po modré a zelené turistické značce. Asi po kilometru se odbočilo doprava a lesní cestou začalo pomalu stoupat k Bílému kamenu. Ten je se svými 948 m nadmořské výšky nejsevernějším vrcholem Hraběšické hornatiny. Než jsme však stanuli na jeho vrcholu, čekala nás vskutku impozantní podívaná do štoly pod kamenem, které připomínala menší propast. Dolů se malým chodníčkem odvážili jen někteří. Bylo to opravdu nebezpečné. Pohled vzhůru byl obdivuhodný. Snad do nebes trčící ohromný masív šedé skalní stěny zakončený bílou špičkou. Kouzelné :-)))
Dále se pokračovalo úzkou lesní cestičkou a troufnu si říct, že nebýt nových technologií další cíl by se hledal jen těžko. Snad možná orientaci částečně usnadňovalo jen množství hraničních kamenů dvou různých panství kolem pěšinky. Ten největší ze žerotínským lvem se nacházel nedaleko Bílého kamene směrem na jih.
Po dalších asi třista metrech vystoupáte lesním průsekem k prvním balvanům rozpadlé skalní hradby. Největší bod dnešního dne byl tady. Rozpadlá skalní hradba Černých kamenů nám nabídla naprosto nečekaný skvělý kruhový výhled do sluncem zalitého údolí na město Šumperk, Kralický Sněžník zcela nepřehlédnutelné Ztracené skály s vedlejším Pecný a kdyby toho sluníčka nebylo zase tolik bylo by snad vidět i okolí Rýmařova.
Jelikož je cesta sem neznačená měli jsme chvíli klid a mohli si zde trošku déle posedět a vše náramně vychutnat. Odsud už byly jen co by kamenem dohodil poslední Bílé kameny. Na ty vylezli jen kluci od Lucky Bendové. My ostatní je obdivovali uctivě ze spodku. Naše kosti by se hojily podstatně déle. To nejzajímavější z dnešní cesty bylo za námi a my se pomalu začali vracet do civilizace. Prakticky po pár metrech se vyšlo u studánky Alice u které stojí lesní chata a odtud už se šlo po lesní zpevněné cestě na Rabštejn. Zpočátku to nebyla turistická, ale běžkařská trasa. Zavzpomínali jsme si zde s úsměvem na zážitky s běžěk ( hlavně klesání k záchranému bodu) no a než jsme se nadáli už tu byla žlutá s červenou a ta nás dovedla k chatě.
Prostranství před chatou připomínalo Václavák. Poslední den babího léta opravdu přilákal do hor velké množství turistů a možná právě proto na to nestačil personál chaty zareagovat a holky za pultem nestíhaly. To nám náladu však zkazit nemohlo. Každý z nás si ty necelé dvě hodinky vychutnal po svém. Došlo na zelnou polévku i borůvkový knedlík a samozřejmě i na pivko po kterém někteří jen tak lenošili chytaje bronz nebo navazovali nové kontakty. Našli se i tací co ještě s nadšením vyrazili na nedaleký skalní hrad za dalšími zážitky. Nicméně doba odjezdu autobusu se přiblížila a my pomalu začali klesat do Bedřichova. Troufnu si říct, že jeden z nejlepších výletů letošního roku byl pomalu za námi.
Všechny fotky již tradičně i na Rajčeti :