Málokteré hory lákají turisty k opakované návštěvě tak jako Šumava. Poprvé jsme se sem podívali před pěti lety, nezapomenutelné ubytování na Srní v Kamenném domě a u rybníku Olšina. Před dvěma roky jsme zavítali do obce Lipka nedaleko od Vimperku, no a do stejných míst se zamířilo i letos. Na chatu Šerava jsme dorazili něco po třetí hodině. Než jsme se vybalili a něco pojedli, mohlo se na kola vyrazit až okolo páté. Moc už se toho nestíhalo. Zajelo se tedy k pramenu Volyňky, konečně jsme našli památník posledního zastřeleného vlka v Čechách a vylezli na vrch, který dal jméno ne jenom naší chalupě, ale i bývalé osadě, která zanikla zřejmě ještě za první republiky. Další šumavská dobrodružství jsou tedy před námi a postupně vás o nich budeme informovat.

DEN PRVNÍ - TŘÍSTOLIČNÍK

Třístoličník (1302m) je jedním z nejvýznamnějších a nejnavštěvovanějších vrcholů Šumavy s bizardními skalními útvary. Vede přes něj státní hranice mezi Českem a Německem. Na vrcholku je na skalní vyvýšenině vybudováno vyhlídkové místo s dalekým rozhledy. Svůj název dostal podle vrcholového skaliska v podobě 3 skalních věží s miskovitými prohlubněmi, které připomínají trůny – podle pověsti na nich v dávných dobách sedávali králové Čech, Rakouska a Bavor a radili se o průběhu státních hranic. Už před pěti lety jsme na něj měli zálusk. Pamatujete? Nakonec se na samotný vrchol dostala jen skupinka vedená Pavlem Nantlem a Honzou Hyánkem. Jsem rád, že se to dnes podařilo a po pěti letech znovu na vrcholu zavlála spolková vlajka.

Na vrchol jsme odstartovali ze Stožce. Poklidná cesta kolem železnice nás dovedla do Nového Údolí, kde jsme začali pomalu nastoupávat přes Haidmühle. Z něj totiž vede asfaltová cesta až na parkoviště těsně pod vrcholem. V malé vesničce vás musí zaujmout farní kostel svatého Maxmiliána, který byl postavený v letech 1926 – 1929. Měli jsme to štěstí, že jsme se mohli na chvilku mrknout dovnitř. Až k vrcholu se nic mimořádného nedělo.

Snad jen ta slečna co si jen tak odskočila od plotny a na své žiletce to tam dala na otočku a než jsme se tam vydrápali, už podspíchala domů. Počasí nám pro tentokrát přálo. Bylo sice trošku chladněji, nicméně slunečno. Na samotném vrcholu jsme museli chvilku zůstat. Těch vyhlídkových míst je tady víc jak dost. Necelý kilometr od vrcholku Třístoličníku se na německém území nachází další ze zajímavých vrcholů - Hochstein (1332 m n.m.). s dřevěným křížem na vrcholu. Pod vrcholovou partií Hochsteinu jsme navštívili zajímavou stavbu - kapli vystavěnou na počest prachatického rodáka, kněze a misionáře Josefa Nepomuka Neumanna - světce v Čechách téměř neznámého, ale v zahraničí (především v USA) věhlasného. Zhruba tak po hodince bažení jsme se začali pomalu vracet k autu. Zpátky po silnici se nám nechtělo. To nebylo v plánu ani tenkrát. Vždycky jsme to chtěli dát s Karlem druhou stranou a přes Rakousko se do Česka se vrátit modrou turistickou směrem k Říjišti. Odtud zhruba po dvou kilometrech jsme dojeli ke Schwarzenberskému plavebnímu kanálu.

Schwarzenberský plavební kanál byl postaven na česko-rakousko-bavorském trojmezí před zhruba 220 lety. Dílo bylo vybudováno pro splavování polenového dříví z nepřístupných šumavských hvozdů k řece Große Mühl, odkud následně po Dunaji putovalo až do císařského hlavního města a odbytiště Vídně. Plavba dříví na kanálu trvala nepřetržitě do roku 1891, část koryta kanálu nepravidelně až do roku 1961. V 70. letech došlo různými vlivy k poškození kanálu, následná rekonstrukce, na které se podílelo několik organizací, byla započata koncem 80. let a pokračovala až do roku 2001. Kolem kanálu jsme pomalu dojeli až k zastávce Černý kříž. Do Stožce už zbývalo pouhých pět kilometrů. Na závěr nás čekalo ještě jedno malé překvapení.

Kaple Panny Marie (známá jako Stožecká kaple) – dřevěná poutní kaple, ležící v nadmořské výšce 950 metrů, byla vystavěna v roce 1791 Jakoubkem Klauserem, kovářem z Volar jako poděkování za zázračné vyléčení zraku. Je postavena nad pramenem léčivé vody, která má dle legendy zázračné léčivé účinky na zrak. Díky údajně léčivým účinkům místního pramene a zázračnému obrazu Panny Marie byla kaple hojně vyhledávána poutníky z Čech i nedalekých Bavor. V roce 1804 byla kaple přestavěna a poté ještě několikrát upravována. Za minulého režimu kaple v horských klimatických podmínkách značně chátrala a zbyly z ní jen trosky. V novodobých dějinách byla znovu vysvěcena 25. srpna 1990 bývalým Kardinálem Miloslavem Vlkem. Hlavní pouť se koná vždy první neděli po 14. srpnu.

DEN DRUHÝ - KRÁLOVSKÝ HVOZD

Po první zahřívačce na Třístoličník došlo hned na nejhorší. Čekala nás totiž královská etapa a to doslova😀. Přírodní rezervace Královský hvozd. Dnes je termínem Královský hvozd označován západní okraj Šumavy, konkrétně výrazný horský hřbet na česko-bavorských hranicích zvedající se mezi Železnou Rudou a Nýrskem nad údolím Úhlavy mezi vrcholy Svaroh a Ostrý. Původ názvu této oblasti (Královský hvozd, německy Künischer Waldhwozd nebo jen Hwozd) můžeme hledat v neprostupném hraničním pralese, který odděloval České království od Bavorska. Ze strategických důvodů patřil od nepaměti českému králi. Staré kroniky tvrdí, že zde první osady vznikly již kolem roku 1040 za vlády Břetislava I. Ten údajně nařídil, aby se v pohraničním pralese, zvaném Královský Hvozd, usazovali osadníci, jejichž povinností bylo „po lesích choditi a nepřítele pozorovati, a pokud by do Čech vtrhnouti chtěl, záseky dělati“. Tato fakta však nepotvrzují jiné historické dokumenty, ani archeologické nálezy, které datují trvalejší osídlení Šumavy až do 14. stol. První písemná zmínka o „lese královském“ pochází teprve z doby vlády Přemysla Otakara II., z roku 1273. Právě v tomto roce připojil „král železný a zlatý“ území mezi Nýrskem a Vimperkem trvale k českému státu.

Auto jsme nechali na Špičáku, odkud se hned z ostra začalo stoupat na Pancíř. Šumavskou horu, která dala jméno Pancířskému hřbetu, ač jeho nejvyšší horou je Můstek s 1234 m.

Na vrcholku Pancíře byla už v roce 1880 vztyčena jednoduchá dřevěná rozhledna. Dne 28. září 1923 pak zde byla otevřena turistická chata s rozhlednou. Postavena byla za 5 měsíců ! Dalším unikátem, který na vrcholu najdete je jednosedačková visutá lanová dráha Špičák – Hofmanova Bouda (Hofmanky) – Pancíř, která je dvouúseková. Tahle babička je v provozu od roku 1970 a dokonce si zahrála i v klipu skupiny Olympic Nebe nad hlavou se samotným Jirkou Kornem. Otevřené dveře jsme bohužel nenavštívili. Dále se pokračovalo po červené severním směrem půjdete na Tomandlův Křížek, Habr, Můstek a horu Prenet s historickou kaplí sv. Kunhuty.

Bývalé poutní místo nechal postavit v roce 1408 Bohuslav Racek z Janovic a svého času u ní žil poustevník. Z Prenetu se otevírá široký výhled na západ do Českého lesa se zříceninou hradu Přimdy a na sever do širokého údolí řeky Úhlavy. Tady nás už čekal sjezd do Zelené Lhoty. Naštěstí se jelo po asfaltě a tak místy až dvacetiprocentní klesání přežili všichni ve zdraví. Na terase hotelu Zach, kde jsme se zastavili na výborném obědě, jsme se už mohli kochat výhledem na "královský hřeben". Trošku nám to připomělo minulý rok, kdy jsme se v nedaleké Železné Rudě, také točili k Velkému Javoru zády, abychom se na něho nemuseli dívat😀. Z Velkého Ostrého šel opravdu strach. No nic muselo se to dát. 😀

Nejprve jsme sjeli pomalu snad až na samotné dno Vodní nádrže Nýrsko a pak už to začalo. Však to znáte " strč si celou cyklistiku řidítkama do prdele napřed😀. Prdel a záda mě bolí, žízeń mám. Furt čučím do asfaltu. Hovno vidím, svůj vlastní kšilt celou dobu😀 " Ono nám na ten Ostrý totiž chybělo tak 600 výškových. Naštěstí až po turistické rozcestí Lomnice( 1007m) to bylo po asfaltě. Muselo se začít improvizovat. Na vrchol Ostrého se totiž na kole z naší strany nedostanete. Naštěstí už umíme improvizovat a jen tak se ničeho nezalekneme. I díky moderním technologiím jsme se za chvilku ocitli na opačné straně státní hranice. Král Šumavy by z nás musel mít radost.😀

Pak už to bylo doslova na krev. Žádný asfalt. Jen my, šotolina, písek a dvacetiprocentní kláda rovnou direkt nahoru až ke stanici lanovky, která zásobuje tamní horskou chatu. Dvouhrotý vrch Ostrý leží na hranici České republiky a Německa (Bavorsko) a je považován za nejhezčí vrch Královského hvozdu. Pro svůj tvar získal vrch lidový název "Prsa Matky Boží" nebo Jezerní hora.

Jeho nižší vrchol Malý Ostrý (1266 m) je holý a skalnatý, leží již na území Bavorska. Vyšší vrchol Velký Ostrý (1293m) se tyčí na hranici Čech. Výhled z vrcholu je jeden z nejkrásnějších na Šumavě a dominuje mu nejvyšší hora Šumavy - Velký Javor. Na vrcholu je velký kříž a stával tady hrad, který byl postaven na konci 13. století. V současnosti jsou jediným pozůstatkem bývalého hradu náznaky příkopu na vrcholovém skalním hřbetu. To už, ale byly čtyři hodiny a tady končila sranda. Muselo se domů. Jak sem, tak i zpátky. Bohužel probíhá v současnosti v těchto místech lesní těžba a tak je zde částečně omezený pohyb turistů, aby se zamezilo možnému střetu s lesní technikou.

Naštěstí jsme i přes varování nikde zákazové značky neviděli a mohli nejkratší cestou pospíchat k autu. Víceméně to bylo z kopce😀 až ná úsek k Černému jezeru. To byla na závěr zase šlupka. Největším přírodním skvostem nejen na Železnorudsku, ale i na Šumavě a v Bavorském lese jsou totiž jezera ledovcového původu, jediná v České republice. Atmosféra u jezer se mění v každou denní i roční dobu, jsou to krásná místa k relaxaci i k chvilkovému zamyšlení. Snad také proto inspirovala ke tvorbě řadu významných spisovatelů a básníků – Antonína Dvořáka, Jana Nerudu, A. V. Šmilovského, J. Vrchlického, A. Heyduka, …

To už byl opravdu konec. Snad jen Boží skalka

(Herrgottsriegel), kterou najdete těsně před Špičáckým sedlem, vás donutí k malému zastavení. Místní legenda říká, že kdysi dávno, v minulosti, jež nepamatuje ani současná staletá zeleň, procházel se Ježíš po Zemi a prohlížel si výsledek Božího díla. Spokojen, ač znaven, usedl zde k odpočinku. Spokojeni a znaveni jsme byli totiž i my. No nic, zítra je volný den a od středy budeme dále objevovat😀

DEN TŘETÍ - VIMPERK (BRÁNA ŠUMAVY)

Tak trochu zvláštní etapa. Využili jsme polohy ubytování a vyrazili omrknout Pošumaví. Vždyť přece Vimperk je jednou z tzv. bran Šumavy. Z našeho ubytování je to po silnici 7km. To nás, ale nebaví. Využili jsme trošku volnosti a do Vimperku vyrazili po našem. Neznačené cesty totiž skrývají mnohá tajemství.

Cestou z Kubovy Hutě narazíte na kámen a alej smíření v bývalé osadě Táflova Huť. Alej byla založena na jaře roku 2002. V místech, kde stojí, bývala česko - německá osada a má dvě části. První část je tvořena českým a německým národním stromem (lípa, dub), v druhé části jsou vysázeny ovocné stromy (jabloně). Na projektu „Alej smíření“ se podíleli žáci vimperských škol, gymnázia z Waldkirchenu a z Freyungu. Odsud už to není do Vimperku daleko. Romantická poloha na ostrohu nad řekou Volyňkou a malebná silueta se zámkem na vysokém kopci, s hradbami, vysokou věží kostela Navštívení Panny Marie a se shlukem starých domů, to vše vdechuje Vimperku ráz středověkého města.

Na další památky tady narazíte doslova na každém kroku. Přirozenou dominantou města je již od 13. století

strážní hrad ( dnes zámek ). Tyčí se na skále nad městem a jedním z jeho úkolů bylo chránit poutníky a obchodníky putující po Zlaté stezce. Na sever od zámku stojí jakýsi zmenšený hrad . Říká se mu Haselburg a jedná se o předsunutou dělostřeleckou baštu, která měla v době sílícího významu dělostřelectva kompenzovat nepříznivou polohu vlastního hradu. Vznikla někdy kolem roku 1479. Zvláštní starobylý půvab a přídech středověké touhy propůjčuje městu jeho opevnění a Černá brána. Protáhlé náměstí klesá prudce od západu k východu (dvacetisedmiprocentní sklon).

Najdete na něm převážně měšťanské domy se secesní podobou. Nepřehlédnutelná je i Městská zvonice. Jedná se o pozdně gotickou stavbu z doby kolem roku 1500. V průběhu staletí se na zvonici vystřídala řada zvonů, větších i menších a nechyběl ani zlověstný umíráček. Vzácný gotický zvon Maria Hilf, který byl ulit v roce 1419 a zázrakem přežil všechny války, se po opravách do zvonice vrátil v roce 2010. Působivé zvonění patří i dnes k citovým zážitkům. Za zmínku stojí i množství pivovarů. Prý tady byly tři. V současnosti zde najdete jediný a ten má bohužel otevřeno jen o víkendu. Nevadí, alespoň zbylo více času na cukrárnu Pod zámkem. Takové množství zákusků a pralinek. Tomu nemůže, žádný biker odolat 😀.

Když jsem vymýšlel trasu, nechal jsem se inspirovat cyklo kalendářem, který ještě do loňska vycházel. Není se co divit, že už nevychází. Nevěřte ničemu co nemáte ověřeno. Profil trasy je v Pošumaví prakticky stejný, jako na Šumavě. Než se nadáte sjedete do 500m a musíte se drápat zase k devítistovkám. Mým záměrem bylo projet modrou turistickou z Bohumilic do Čabuze. Romantický výlet údolím řeky Spůlky, za klapotem starých mlýnů. Kdysi jich tady bylo několik. Z počátku se vše vyvíjelo slibně. Postupně se začalo přitvrzovat. Takové stoupání k bývalému keltskému hradišti nedaleko Putkova, bude do zajista patřit k těm nezapomenutelným. Jestli jsme ještě předtím měli elán a přehršel sil, tak na konci Putkova byl na nás pohled doslova žalostný. Jako bychom se vraceli z třicetileté války. Od dalšího záměru jsme museli odstoupit a do Vimperku se vrátit po silnici.

Závěr nám vše vynahradil. Domů na chatu už se zase jelo po našem. Necelé dva kilometry na jihozápad od Vimperka se u osady Klášterec skrývá vzácná technická památka Klášterecký viadukt. Čtyři oblouky železničního mostu byly zprovozněny v roce 1900. Zbytek cesty vedl v blízkosti tratě v mírném stoupání. Část cesty procházela bývalým vojenským prostorem, dnes Přírodní rezervací Radost. To už byla Lipka na dohled. Zbývalo jen poslední stoupání zpátky na chalupu.

DEN ČTVRTÝ - ANDĚL PÁNĚ 3😀

Už podle názvu musí být jasné kde jsme to dnes byli. Kdo by také neznal jednu z nejúspěšnějších pohádek polistopadové éry z Ivanem Trojanem v hlavní roli. Ano, byli to Kašperské hory. Město jehož část zasahuje do CHKO Šumava. O bohatství města vypovídá skutečnost, že se v něm nacházejí tři kostely, výstavní radnice na náměstí, nespočet kaplí a dalších drobných sakrálních památek.

Také zde najdete i policejní stanici, kde sídlela seriálová Policie Modrava. No a právě zde náš trek startoval. Bylo to opravdu výživné. Ubrali jsme na kilometrech a přidali více MTB. Prvotní záměr nás měl zavést do oblasti okolo Svojše a Zhůří. Dračí skály a pozůstatky Zlaté stezky, byli jasné trumfy při plánování trasy. Jenže člověk míní, život mění. Ačkoli různé weby lákají cyklisty všude možně, Mapy.cz vám všechno zakáží. Muselo se tedy improvizovat. Naštěstí tady máme Toulavou kameru a tak nebylo o čem dlouho přemýšlet. Možná jste tuhle neděli viděli reportáž z Annína o Vintířově stezce.

Ta začíná u Dunaje v bavorském městě Niederalteich, v domovském guntherově klášteře. Přes Rinchnach, kde založil klášter, vede přes Zwiesel k česko-německému hraničnímu přechodu Gsenget, odkud míří skrz hluboké hvozdy Šumavy a její malebné podhůří do nitra Čech. My se ke stezce připojili nad Annínem na vrchu Mouřenec a že to zase bylo něco😀. Právě tady před nedávnem odhalili nedaleko kostela sv. Mořice Vintířovu skleněnou sochu. Benediktinský mnich je zobrazen jako sedící muž, držící bibli. To proto, že prý se na svých poutích dokázal zastavit, rozjímat a odpočívat. To my v dnešní době neumíme. Po chvilce rozjímání a titulní fotce jsme se přesunuli ke kostelu.

Kostel sv. Mořice na Mouřenci nad Annínem patří mezi nejstarší kostely na Šumavě. Postaven byl po roce 1220 v pozdně románském slohu, na návrší nedaleko zlatonosné řeky Otavy. Kostel sloužil jako farní pro osady v okolí. V roce 1993 tu byly objeveny a následně restaurovány vzácné nástěnné malby ze 14. století. Na severní straně hřbitova se nachází barokní kostnice z 18. století, kde jsou uloženy tisíce kosterních ostatků. Točila se zde i část pohádky Anděl Páně (svatební scéna). Objevil se také i v seriálu Policie Modrava. Sjezd od kostela jsme raději zvolili po Naučné stezce. Ta nebyla tak prudká, jako červená turistická značka, po které musí poutníci ke kostelu stoupat.

A stoupat jsme museli začít i my. Vždyť Anín leží v nadmořské výšce 520m a na hrad to je dobrých 300 výškových. Zprvu to po žluté turistické ještě šlo, Poté jsme uhli na louky a začalo to správné dobrodružství. V jedné části se cesta úplně ztratila a my neprostupným lesním porostem dobývali hrad jako Švédové, za již zmiňované třicetileté války. Zhruba tak kilometr před cílem, jsme narazili na jednu z cest hradní naučné stezky, která nás pak bezpečně dovedla k nejvýše položenému českému královskému hradu. Tahle gotická památka ze 14. století byla založená císařem a králem Karlem IV a snad i proto tady bylo plno. Prázdniny jsou v plném proudu a tak tu o návštěvníky nouzi nemají. Po krátké zastávce se pokračovalo dál. Po červené turistické značce směrem na Javorník.

Tahle hřebenovka vás na pohodu zavede až pod Javorník. Modrá turistická značně kamenito-kořenová trasa , lemovaná kamenou zídkou už byla jiná káva. Milovníci adrenalinu byli v tuto chvíli nadmíru spokojeni😀. Vrch Javorník byl oblíbeným místem spisovatele Karla Klostermanna, který měl rád jeho tehdy hluboké lesy a samoty. Jeho jménem také pojmenovali zdejší kamennou rozhlednu, postavenou roku 1938. Ta poskytuje překrásné výhledy na šumavské hory i do vnitrozemí. Těsně za rozhlednou byla od října 1938 hranice Protektorátu Čechy a Morava, takže za německé okupace byl Javorník nejvyšší horou v Čechách. Jak jsme se na rozhlednu dostali, tak museli i dolů. Nastaly menší komplikace, které se naštěstí obešly bez následků.

To už do Kašperek zbývalo několik posledních kilometrů.

Nad Nicovem jsme ještě narazili na zvláštní kříž.

Kohoutí kříže (něm. Hohnakreiz) se znázorněním Kristova umučení byly rozšířené v 18. a 19. století v Bavorsku. Je to běžný dvouramenný kříž s umučeným Kristem. Na jeho vrcholu bývá umístěn kohout, pod ním hodiny a na ramenech kříže je rozmístěna spousta nástrojů. Výstižnějším názvem pro kohoutí kříže je latinský název Arma Christi - česky nástroje Kristovy.

Na Šumavě (potažmo v celých Čechách) je možné vidět kohoutí kříže právě u obce Nicov, v Úbislavi nedaleko Stach a v Kašperských Horách. V Kašperkách jsme dnešní výživné MTB zakončili v místním pivovaru (jedenácka Amálka😀), který sousedí s policejní služebnou, jenž město v dnešní době tolik proslavila😀.

DEN PÁTÝ - ROZLOUČENÍ SE ŠUMAVOU

Už se nic nechtělo. Naším cílem bylo moc nespadnout a neztratit výšku. Vzali jsme to tedy směrem na Churáňov a okolo Nové Hutě sjeli po silnici mezi Horskou Kvildu a Kvildu. Nová cyklostezka nás dovedla skoro až do tamního pivovaru. Únava tu byla znát. Z Kvildy jsme vyrazili na Bučinu. Tenhle úsek jezdíme pokaždé, když Šumavu navštívíme. Asi po kilometru jízdy jsme za posledním domem odbočili před pravou zatáčkou silnice vlevo do lesa. Pěkná asfaltka, které se místně říká „Vlasatá“, vede s malými výškovými rozdíly po úbočí Stanové hory. Po osmikilometrové jízdě smíšeným lesem sjíždíme k rozcestí Nová Boubská. Blízko odtud bývala v roce 1724 osada se sklárnou. V Borové Ladě po na vydatném obědě (který nás dorazil😀), přišel čas na návštěvu Chalupské slatě. Nachází se zde Chalupské jezírko, největší rašelinné jezero v Česku– má rozlohu 1,3 ha. V jezírku je několik plovoucích ostrůvků.

Zbývalo už jen poslední šumavské stoupání na Šeravu. U silničky, která spojuje vesničku Lipku a obec Borová Lada, se nachází na malé vyvýšenině na úpatí hory Bukovce Alpská vyhlídka. Místo s lavičkami a informačními tabulemi, nabízí úchvatný pohled na vrcholové partie Totes Gebirge, včetně vrcholku Großer Priel, který se tyčí do výšky přes dva a půl kilometru nad mořem. Vyhlídkové místo se nachází poblíž zaniklé osady Švajglova Lada. Po té dnes zbylo jen několik ovocných stromů z bývalých zahrad a majestátní chráněná lípa, vzdálená zhruba pět set metrů od vyhlídky. K vyhlídce vede červené turistické značení, které nás bezpečně dovedlo přes Světlou horu domů.

Bylo to tak akorát. Začalo se smrákat a sem tam zahřmělo. Celý týden nás tady provázelo slunečné počasí s teplotami něco málo přes dvacet stupňů. Ideální pro cyklistiku. Pršet začalo až po našem příjezdu na chalupu. Vše vyšlo tedy na jedničku. Za ten týden se najelo něco přes 200km a vystoupalo 6000 do výšky. Co jsme nestihli při minulých toulkách Šumavou, to jsme stihli teď. Dobrá nálada, která v týmu panovala, jen umocnila sílu zážitků. Některé hlášky doslova zdomácněly. Jako třeba " už to bude víceméně z kopce" (Jirka před stoupáním k Černému jezeru), "nemluv na mě, teď fandím tomu cyklistovi pode mnou" (slyšel Dalibor pod lanovkou při stoupání na Pancíř), "vidíš Pavlíku, to jsou čtyři sportovci, nemají elektrokola" ( říkal pán svému synkovi při našem odjezdu od Kašperského hradu). Snad se vám tedy naše reportáž líbila a třeba někoho i v budoucnu inspiruje. Vždyť míst, které můžete navštívit, je tady víc jak dost.