Nebylo to ani za devatero horami ba ani za devatero řekami, bylo to prostě tady. Parta bláznů co ráda jezdí na kole, to tu letos pořádně rozjela. Jezdilo se na sever i na jih, z východu na západ dokonce i ze západu na východ. Zkrátka všude. Celý rok jsem se při trasování držel zásady " Nejezděte po vyznačených cestách, tam už byli jiní " a ne jinak tomu bude i do budoucna. Cesty zpět už není, vždyť kolem nás je tolik neobjevených či zapomenutých míst, že by byla škoda je opomenout. Samozřejmě se na našich cestách hodně fotilo a vzniklo množství fotografií, které by bylo škoda jen tak nechat ležet v šuplíku. Proto bych rád některé z nich sdílel na našem webu a něco k nim napsal.

První fotka vznikla v březnu na Mlýnském vrchu. Jeden z posledních vrcholů Hanušovické vrchoviny a zároveň nejvyššího vrchu Medlovské pahorkatiny. Tam jsme v březnu začali pomalu nabírat síly. Od minulého roku mě trápila trochanterická burzitida. Naštěstí jsem se opět dostal do rukou personálu rehabilitací ve Šternberku, kde jsem se z toho pomalu dostával. Oproti roku 2020 ubylo něco kilometrů a zkraje nebylo tolik výškových. Na ostro se mělo začít zase na Hačkách. Covidová situace však konání akce opět zmařila a tak přišel záložní plán. Jelo se na Rampach.

Jelikož jsem slavil 50sátku, byla to zároveň i taková moje malá oslava. Trasa byla částečně inspirována Mirkem Kobzou a jeho pořadem" Z kopca na kopec". Vydali jsme se tedy objevit některá místa mezi Hradečnou a Slavětínem.

Rampach se svou výškou 418m.n.m. je takový jarní kult. Nedokážu si představit, jak po proležené zimě šplhám na Zvon. Velkou motivací bylo i to, že se venku mohlo zase točit a tak se rychle spěchalo k Sobáčovu.😀

Cestou z Rampachu jsme ještě museli navštívit zatopený lom v Nové Vsi. Jelo se parádně a nic nenasvědčovalo tomu, co za týden přijde. Bohužel si mě našel Covid. Kašlal jsem skoro dva měsíce a výkonost šla rapidně dolů. Když si vezmete, že tenhle výlet se jel začátkem dubna a další trek se jel až koncem května, hovoří to za vše.

Naplno jsme se k cyklistice začali vracet v červnu. Klimkovice, Jánské Lázně i Konické štrapáce měly samostatné články. Blížily se prázdniny a hned první prodloužený víkend, nás nemohl nechat v klidu. Z roku 2020 jsme měli nevyřízené účty s Tanečnicí u Velkých Karlovic. Nic naplat, účty se musí platit. Vsetínské vrchy nejsou žádná Haná. Neskutečné výjezdy a sjezdy při kterých se vám tají dech. Je jasné, že tady se šlo i často z kola. Mapy.cz by také sem tam mohly aktualizovat. Plno cest už opravdu neexistuje.😀

Hlavním výletem "beskydské mise" byl Velký Javorník, co už také jiného. Údajně prý nejkrásnější MTB hřebenovka zakončená sjezdem z Kohútky do Nového Hrozenkova. Trasa je vedena podél česko-slovenské hranice a nabízí nádherné výhledy na okolní hory a malebná údolí. Při vynikající viditelnosti je prý vidět i Praděd. Počasí tenkrát vyšlo dokonale a Praděd jsme neviděli. K turisticky červené jsme nastoupali od minipivovaru Pod Pralesem směrem na Slovensko. Po krátkém občerstvení v Kasárnách se už naplno bojovalo. Velký Javorník 1072 m.n.m. byl hned první vrchol co nás tenkrát čekal.

...dále Stratenec 1055 m.n.m. ( památník osvobozeneckých bojů z II. světové války, dominanta tří křížů je doplněna novou dřevěnou rozhlednou )

Malý Javorník 1019 m.n.m.

a závěrečná pohoda na Portáši😂

Po takovém výletu musel zákonitě přijít odpočinek. Poslední den měl být na pohodu. Jelikož se zde natáčel úspěšný TV seriál o doktorovi Martinu Elingerovi, rádi jsme se nechali inspirovat místy, kde se natáčelo. Snad nejcennější byla kaplička na Štrčkové. Stojí na místě s pěkným výhledem a má oválný tvar , který je pro tenhle kraj vyjímečný. Kapličku nechal postavit v roce 1915 Petr Bukovjan jako poděkování za to, že přežil boje 1. světové války. Ve filmu se zde odehrávala scéna kdy Miroslav Donutil a Jitka Čvančarová pomáhají Evě Leinweberové při porodu.

Mimochodem. Přece jenom jsme ještě jednu rotundovou kapličku našli. Byla to hned ta první na zelené turistické značce vedoucí z Velkých Karlovic, nedaleko vrcholu Kyčera nad údolím Pluskovec. Jmenovala se opravdu výstižně "Naděnka". I zde se natáčela řada záběrů oblíbeného doktorského seriálu. No prostě Naděnka je naše. 😀

Prázdniny byly v plném proudu. Každý měl svoje plány, ale i tak jsme dokázali najít vždy nějaký ten termín na zajímavý výlet. Za všechny bych zmínil dva. Ten první se jel v okolí Bouzova. Žadlovice, Pavlov, Placvara a hlavně Bakule. Místo kde kdysi stávala rozhledna, kterou se nechali inspirovat i na Andrově Chlumu v Ústí nad Orlicí. Fotka však pochází ze zelené turistické směrem na Olešnici.

Ten druhý musel zákonitě vyjít na mírovsko. Tehdy jsem měl nějaké plány s vrchem nad Řepovou směrem na Krchleby. Jedná se o značně kamenitou cestu s velkým převýšením. Pan Vítek z Mohelnici mi zjistil, že tomu tam místní lidé říkají Hačaperky. Výhled je odsud přímo magický. Část trasy jsem vedl i po trati Mohelnického 1/2 maratónu, kterého jsem se loni spolu s Radovanem zúčastnil. Vše jsem vyšperkoval sjezdem ze Studené Loučky lesem do Líšnice. Fotka pochází od zřejmě bývalého lomu nedaleko vrcholu Hačaperky. Jo a mimochodem, některé fragmenty z tohoto dne jsme potom použili i na 3Hradech.

Skončily prázdniny a ještě než přišel podzim, přišel čas na burčák. Proč tedy jezdit za kovaříčkem, když se mohlo ke kovářovi. Jelo se do Valtic. Pobyt jsme si opravdu užívali a nebyla nouze i o nějaké ty historky. Ihned po příjezdu jsme nelenili a jen co to šlo, jsme zamířili do Lednicko-valtického areálu. Ve středu navečer byl vcelku vylidněný. Při cestě zpátky přes Hlohovec nás čekal jasný segmentový kopec, v jehož polovině už byl správně "vystajlovaný bajker". Okamžitě se šlo po něm. Přál bych vám vidět jeho tvář, když se kolem něj prohnala Soňa s Milanem.😀 "..ááá elektřikáři" procedil mezi zuby onen hrdina a to ještě kdyby kopec byl tak o 80 metrů delší, zesměšnil bych ho i já😀

Apropo elektrikáři. Pro zdejší lokalitu dost zásadní problém. Je jich tu mnoho a vůbec se neumí chovat. Nějak nechápou, že někdo může jet i rychleji. Při cestě zpátky z Mikulova se nám na protipovodňovém valu u Bulhar, připletla do cesty skupina asi 30 těchto desperados. Naštěstí byl vpředu Jirka, který to vyřešil na výbornou. Proč se mezi nima motat na úzké pěšině a prosit o projetí. Všiml si další pěšinky pod valem, kde jsme je mohli hravě ve třicítce předjíždět. Jediný problém bylo místo, kde se musel val překonat. Ještě teď se snad někteří z nich diví, co to bylo. Stejně jako jejich vedoucí, který nechápal, kde jsme se tam vzali a kdo vlastně jsme😀 Nejsme ale závodníci, jsme turisté a tak došlo samo sebou i na fotky.

První den byl ovlivněný trasou MTB maratónu v Mikulově. Jako první nemohla chybět kolonáda na Reistně. Poté jsme pokračovali směrem na Sedlec a mezi vinice. Zajímavá pasáž na nás čekala u jeskyní Na Turoldu. Schody jsme sice dolů nejeli, ale i tak to byla prekérní záležitost.😀 jedna z fotek vznikla také v Janičově lomu.

V Mikulově jsme se uklidnili a zpátky do Valtic to vzali přes Horní Věstonice a Pavlov. Logicky tedy nemohl chybět Pálavský Anděl lásky. Jen se podívejte jak nám to tam tehdy slušelo😀

Druhý den se jely Modré hory. Před několika lety jsme tu už se Spolkem byli. Byl to tedy návrat na místo činu. Dokonce i trasa zůstala stejná. Strašně moc jsem rád za první fotku, která vznikla na vyhlídce pod Kraví horou nad Bořeticemi. Vzpomínáte, ještě dlouho visela na zdi v naší klubovně. Takže Kraví hora 2021 bohužel bez Jirku Zatloukala a Libora Válka😪

Vinařské stezka v Kobylí mě moc neoslovila, to sklepy ve Vrbicích jsou jiná liga. Možná právě proto se zde také natáčela většina vinařských filmů z téhle oblasti.

Na závěr dne nemohla samozřejmě chybět kaple sv. Cyrila a Metoděje, Václava a Urbana ( Hradištěk ) na vrchu Zimarky nedaleko Velkých Bílovic. Dobře známá kaple z filmu Bobule byla postavena v letech 2001-02. Základní kámen byl vysvěcen již 8. září 1945. Kaple je vyzdobena řezbami od Jana Chovana a stropními malbami představující čtyři roční období v práci vinaře od Bohumila Bortíka. Terezu Ramba Voříškovou s Kryštofem Hádkem však na fotce budete hledat marně😀

Poslední den se k nám přidali Katka s Daliborem. Zajeli jsme omrknout vinice do Rakouska. Cestou zpátky se to vzalo k historickému mostu nedaleko Sedlece. Patnáctiobloukový historický cihlový most dlouhý přes sto metrů nechal postavit kolem roku 1629 kardinál František z Ditrichsteina za účelem spojení letohrádku Portz s pevninou. Po roce 1855 ztratil cihlový most svou funkci, protože Nový rybník, přes který se most klenul, byl vysušen. Severní část rybníku byla po druhé světové válce obnovena, jižní část s mostem byla zanesena. Protože byla oblast součástí hraničního pásma, most byl nepřístupný, zanášel se a dále chátral. V roce 2020 byl po rekonstrukci otevřen pro veřejnost.

Pak následovaly 3Hrady a výlet na Škopek do Huzové. Jenže sezóna zdaleka nekončila. Babí léto jak má být. Houbaři moc nadšeni nebyli, za to bajkerům to na podzim v lese jezdilo. S Milanem jsme si splnili jeden z úkolů a to vyjet Bradlo po modré od Libiny. Povedlo se. Jsem rád, že se tam k nám také přidal Jarda z Paseky a Vlastimil z Litovle. Když už jsme byli na tom Bradle, trocha se to natáhlo až k Cikánskému buku a do lesů kolem Velké Polanky mezi Janoslavicemi a Dubickem.

Další neděli se jelo na Sovinec. Lesem jak jinak. Tady bych chtěl vyzvednout úsek z Valšova Žlebu po svážnici do Těchanova a zejména Jardovu vložku ze Sovince kolem Tepličky do Paseckého žlebu. Poté následovalo stoupání nad Sanatorku a následný sjezd k ní. V jedné části na vás čekal nepochopitelný výhled na Zvon s Vysokou Roudnou, která díky vysílači byla k nepřehlédnutí, stejně jako pohled na okolí Uničova. Doporučují 9 z 10 milovníků přírody😀

Měl to být konec, ale nebyl. Jelo se dál. Navrhuji, aby další tradice našeho Spolku byl říjnový výlet na Křížový vrch nad Rudou. Kopec to sice je, ale ta krása kolem společně s pocitem, že jsi to přežil je k nezaplacení😂

Babí léto vrcholilo okolo 20. října. Byla to myslím středa, kdy se teploměr vyšplhal nad 20 stupňů. Majitelé staré dovolené tedy neodolali a vyrazili na poslední dálkovou. Opět mě inspirovala reportáž Mirka Kobzy o tajemném stavení Lusthós nad Slatinicemi a protože už Velký Kosíř není daleko, nebylo zbytí. Když musíš, tak musíš😀

Byl to tedy konec? Já si myslím, že ne. Tu a tam ještě vyrazíme a když si vezmete, že tu máme za chvíli vánoce, poté leden s krátkým únorem, bude tu jaro co by dup a víte kam se zase pojede jako první? No přece na Mlýnský vrch, kam také jinam, když je to ta naše nejvyšší hora. Zatím tedy Biku zdar😀