Před pěti lety na cyklostezce kolem Moravy, prohlásil Karel na chvostu peletonu při pohledu na kroutícího se hada cyklistů tuhle památnou větu „ dívej se, to už nedáme nikdy dohromady „ . Takhle nějak vznikla tradice našich vícedenních turistických zájezdů. Tehdy se preferovalo spíše kolo, v dnešní době už je to více o multifunkčnosti, kdy každý prožije tu dobu po svém. Začalo se dvoudenním zájezdem, potom to byl prodloužený víkend ve Slavonicích a pak už přišel na řadu dnešní model pěti dnů ( středa – neděle ) a s ním Šumava, Krušné hory a letos Českosaské Švýcarsko. Podařilo se nám sehnat pěkný kemp na předměstí Děčína v části Malšovice. Jinak tahle reportáž nehodnotí celý zájezd, je to jen můj subjektivní pohled na těch pět dní strávených u Labe.
Podle plánu byla naším prvním cílem po dojezdu autobusu a ubytování rozhledna Děčínský Sněžník. Ta se nachází v úctyhodné nadmořské výšce 723 m.n.m. a protože samotný Děčín rozprostřený na obou březích Labe je tak jen kolem 180, bylo nám jasné, že se bude jednat o velké stoupání. Proto se rozhodlo, že rozhlednu navštívíme autobusem. Ráno se vyjelo podle plánu po sedmé hodině a po krátkých zastávkách v Moravské Třebové a za Hradcem Králové, jsme byli po třetí hodině na místě. Už v autobuse se dávala do kupy skupina šílenců, kteří byli rozhodnuti vyjet na rozhlednu na kole. K mému překvapení nás nakonec bylo čtrnáct, včetně tří holek před kterými hluboce smekám.
Poklidná jízda kolem řeky se po osmi kilometrech změnila v takové malé peklo. Hned za mostem v ulici Červený vrch nás čekalo šestnácti procentní stoupání. Ulice byla tak úzká, že před každým projíždějícím autem se muselo slézt z kola a díky velkému sklonu kopce se většina lidí už nerozjela. Následujících zhruba 15 kilometrů pak už bylo jenom o stoupání. Naštěstí to bylo terénem a tak se bylo na co dívat. Neustále se střídali náročnější úseky s těmi pohodovými až vše vyvrcholilo finálním stoupáním k rozhledně. Taková zatáčka před Drážďanskou vyhlídkou zůstane v naší paměti poměrně dlouho, stejně jako úchvatný pohled na Saské Švýcarsko, který se před námi otevřel. To už k rozhledně zbýval necelý kilometr a tak jsme neotáleli a rychle ho dorazili. Bohužel měla rozhledna otevřeno jen do pěti hodin a tak jsme museli vzít za vděk alespoň občerstvením v restauraci, která byla nedaleko rozhledny. Tam jsme také potkali zbytek našich turistů, kteří sem dorazili busem a tak mohlo vzniknout první společné foto výletu. Po krátké přestávce následoval návrat do Děčína. Tentokrát jsme zvolili variantu po silnici a ta se zdála být méně náročnější. V Děčíně jsme ještě hledali místní pivovar. Jsou tu dva, my našli ten v Obchodním centru a jmenoval se Kapitán a ten nás provázel nakonec celý výlet. Tady byli vždy poslední dvě piva každého dne.
Fotky z prvního dne :
https://yhnek.rajce.idnes.cz/Decinsky_Sneznik_723_m.n.m._den_prvni_-_Turiste_Medlov_2019
Druhý den se nesl ve znamení naší hlavní akce a to měl být průjezd Labské stezky. Jako nástupní místo jsme si zvolili malé městečko Moritzburg nedaleko Drážďan, kde stojí zámek, který se proslavil tím, že se zde natáčela naše nejslavnější pohádka Tři oříšky pro Popelku. Autobus zastavil na místním vlakovém nádraží, zajímavém svou úzkokolejkou. No a vlastně už tady začala „ one man show „ Jirky Lasovského. Nebýt ho, tak jsme neviděli ani zámek a možná ještě teď jezdíme zmateně po Německu. Bylo vidět, že je na vše perfektně připravený a pomocí navigace nás bez jakýchkoliv problémů přivedl až ke Katedrále Nejsvětější trojice v centru Drážďan. Tady bych chtěl ještě vyzdvihnout průjezd městským parkem kolem říčky Priebnitz. To bylo něco.
Hned za centrem města jsme u řeky narazili na malou hospůdku, kde došlo na občerstvení. Tady se však velká skupina roztrhala a dál už se jelo po skupinkách. Já jsem zůstal v poslední skupině s Danou, Karlem ,Pavlem a Mirkem. To už ale jsme potkávali i další naše cyklisty , kteří vyráželi z Drážďan a tak se počet naší skupiny neustále měnil.
Cyklostezka byla opravdu nenáročná a i když foukal docela ostrý protivítr, kilometry rychle přibývaly. Po celou tu dobu jsme se samozřejmě kochali okolím řeky, které se čím blíže k hranicím stávalo díky pískovcovým skalám ještě atraktivnější. Nedaleko hranic stála na jedné ze skal vojenská pevnost Konigstein. Někteří z nás si ten kopec dali a vyjeli až k bráně pevnosti. Naše skupina pokračovala dál a krátce jsme se sjeli až u mostu lázeňského městečka Bad Schandau. Muselo zde vzniknout další foto.
To už nás začala dohánět bouřka, kterou ten den předpovídali. Zase jsme se tedy roztrhli. Jedna část to k Děčínu uháněla po pravém břehu a díky tomu objevili další dobrou hospodu u přívozu v Dolním Žlebu. Druhá část využila přívoz přímo na hranici s Hřenskem. Někteří jeli domů busem a zbytek počkal až se bouřka přežene a po státní silnici dojel do Děčína. V téhle etapě bych mimo Jirky také zmínil výkon malého Kubíka od Markéty a Pavla, který na úseku mezi Drážďany a Konigsteinem podal životní výkon.
Fotky z druhého dne :
Třetí den měl být oddychový. Většina cyklistů se rozhodla pro pěší turistiku, protože jak je známo Českosaské Švýcarsko je první zónou národního parku a cyklistům není všude vjezd povolen. Hlavním lákadlem byla samozřejmě Pravčická brána. Možná tomu chtěl osud či co, po bujaré noci jsem v autobuse lehce otupěn zaváhal a neznaje mapy jsem vystoupil až na konečné ve Vysoké Lípě. Tady také vystoupila skupina pod vedením „ strejdy vůdce „, která chtěla na bránu dojít přes Dolský mlýn a rozhlednu u obce Růžová. Nápad to nebyl špatný a i délka kilometrů by mi vyhovovala. To by ale nesmělo dojít k záměně a místo toho abychom zdolali Pastevní vrch u obce Růžová na kterém rozhledna roku 2018 stojí, začali jsme šplhat na Růžový vrch. Nepřehlédnutelná dominanta Českosaského Švýcarska pořádně prověřila naše schopnosti. Po jejím zdolání už bylo jasné, že návštěva Pravčické brány je nenávratně pro dnešek ztracena. Na obhajobu „vůdce“ musím říct, že návštěva Dolského mlýna známého z mnoha českých pohádek, či Kamenická vyhlídka stály určitě za to. Vrch Růžáku je v dnešní době zalesněn. Kdysi zde stávala rozhledna a hostinec. Po nich tu už zůstaly jen zbytky valů. I tak na mě působilo tohle místo mimořádně mysticky a jediné co mě mrzí je to, že jsem zde nepořídil soukromou fotografii do své sbírky. Ta společná však vznikla a bude dozajista ozdobou naší klubovny., protože jak se říká „ kdo nebyl na Růžáku, jako by nebyl“ :-)))))
Při sestupu z hory jsme se nakonec domluvili a navštívili již zmiňovanou rozhlednu Růženka na Pastevním vrchu nedaleko obce. Její stavba prý vznikala velmi těžko, dlouhých 19 let. Neustále narážela na houževnatý odpor pověstné české byrokracie. Nakonec se věc zdařila a rozhledna tvaru chobotnice byla hned po otevření zvolena jako nejlepší v roce 2018. Z rozhledny vedly naše kroky na krátké občerstvení do obce. V restauraci 21 jsme společně s jejím majitelem vymysleli další plán. Našim cílem byl tentokráte Mezní můstek odkud po nové dřevěné plošině, kolem řeky Kamenice jsme došli k jezu, kde začínala jedna ze dvou soutěsek po kterých jezdí pověstné lodičky. My jeli jen tu druhou Divokou soutěsku, po zhruba 20 minutové plavbě ( asi 500m ) jsme mezi skalami dopluli až pod Mezní Louku.Věřte mi, že to byl pro mě úchvatný zážitek. Po dobu plavby nám kormidelník vyprávěl různé historky téhle řeky a my mohli nechat oči na té kráse okolo nás. Po vylodění už nás čekali necelé dva kilometry na Mezní Louku, kde na nás čekal autobus.
Fotky z třetího dne :
Po třech dnech sportovní aktivity jsme toho už měli dost. Proto také se na večerní sezení před posledním dnem rozhodlo o změně plánu. Využili jsme nabídky odvozu busem na Mezní Louku a naším cílem bylo alespoň prozkoumat okolí Jetřichovic a možná i nedaleké vyhlídky Belveder. Hned při prvním stoupání k malé Pravčické bráně jsem píchl zadní kolo. Po jeho opravě se jelo dál , nicméně moje nálada postupně padala do hluboké melancholie. Malá Pravčická brána mě sice na chvíli rozehřála, ale ihned po průjezdu Hlubokým dolem na České silnici došlo opět k defektu. Po podrobné analýze jsme přišli na to, že je zřejmě porušen běhoun pláště kovovým předmětem. Ten se sice podařilo Pavlovi vydělat, nicméně nedaleko rozhledny Růžová se lepilo potřetí. V tuto dobu byla moje nálada na bodě mrazu.
Ještě předtím jsme projížděli žlutou turistickou k Dolskému mlýnu. Všude kolem nás doslova tryskala dávná historie. Ruiny domů, starý most, památný smrk, kříže a vše vyvrcholilo u Dolského mlýna. Ještě při natáčení Pyšné princezny byl v obstojném stavu, teď po šedesáti letech jsme byli rádi, že z něj něco zbylo. Fotka byla povinost.
Stoupání od mlýna jsme dali se psem. Těsně za Kamenickou Strání se projelo po trase místního závodu „ Růžový panther „ a po zalepení kola se k rozhledně dali jen ti nejotrlejší. Zbytek skupiny vzal za vděk nám už známou restaurací na 21. Tam se opět do trasování vložil její majitel a doporučil nám návštěvu nedaleké mýdlárny. Tam jsem si s Katkou vyzkoušel alternativní medicínu v podobě chůze na boso po různých površích. Snad to pomohlo. Kolo už drželo a tak se mohlo jít na finále. Poslední stoupání k rozhledně v nedalekém Janově ( úctyhodných 33 metrů) a pak asfaltový sjezd lesem do Hřenska. Přívozem na druhou stranu a kolem Labe do Děčína. Předtím však fotka na státní hranici a samozřejmá návštěva děčínského pivovaru.
Čtyřdenní pobyt byl za námi. Z mého pohledu jsme opět nasazenou laťku rozhodně nepodlezli. Už teď se těším jak skupinka šílenců přijede příští rok v červnu na Ještěd k vysílači a hotelu ve tvaru hyperboloidu :-))))
Fotky ze čtvrtého dne :