Tohle nevymyslíš. Zima se letos ohlásila brzy. V půlce září se ochladilo a dlouhou dobu to vypadalo, že už to je definitivní. Začátkem října se všechno změnilo a začalo babí léto. Vše mělo vyvrcholit poslední říjnový týden. Díky teplému vzduchu, který přicházel až někde ze Sahary, měly podle meteorologů padat teplotní rekordy. A ony doopravdy začaly padat, ale jinde. V jihozápadní částí naší republiky panovalo doslova léto i v nižších nadmořských výškách. U nás se ukázalo sluníčko až nad 1000 výškovými metry a to bohužel nestačilo.

Ráno to nevypadalo zas tak špatně. Jenže jak jsme začali postupně stoupat, mlha houstla a houstla. Ve Tvrdkově už byla viditelnost max. 20 metrů. Doslova jsme viděli jen svoje zadnice😀. Při stoupání na Špičák musely přijít na řadu telefony. Pouze díky poloze GPS jsme mohli jít dál. I tak jsme nic nevzdali a věřili, že se něco změní. Ze Špičáku jsme netrefili cestu dolů. Naštěstí jsme daleko nezašli. Doslova hororová byla návštěva hřbitova u kaple sv. Jana Křtitele v Dobřečově. Dušičky jako hrom. Otěže výletu jsem tady předal Honzovi, který to tu dobře zná.

Jen díky němu jsme postupně navštívili nejprve malé skály a poté se vyškrabali i k těm větším. Nutno podotknout, že jsme se prakticky celou dobu pohybovali po pastvinách, kdy jsme tajně doufali, že dobytek je už dávno ustájen. Na skalách jsme se museli pohybovat s největší opatrností, klouzalo to tady jako prase😀 O nějakých rozhledech nemohla být řeč, ale takové kouzlo skalních stěn vystupujících z mlhy. Možná, že právě toto je sen mnoha filmových režisérů. Prostě jako v pohádce😀😀.

I přes nepřízeň počasí se šlapalo podle plánu. Čas byl dobrý. Proto jsme se rozhodli navštívit skalní stěnu nad Ferdinandovem. Je to jedna z jesenických vyhlídek. V mapách ji sice nenajdete, ale díky článkům na internetu, to zas takový problém nebyl. Cestou do Horního Města nás ještě čekala Dobřečovská hora. V létě prakticky nedostupná. Vede sem jen cestička přímo z pastvin. Za to přes zimu je tahle krajina doslova prošpikována běžkařskými stopami. Jedna z nich vede i přes tuto horu a

dále pokračuje až ke Kamenné sfinze nad Ferdinandovem směrem k Rýmařovu. To už byl slyšet zvuk motorové pily. Jasné znamení, že se blížíme do civilizace. Minuli jsme Skalské rašeleniště a něco po druhé hodině se před námi zjevili první siluety domů v Horním Městě. Poslední fotka mlhou zahaleného kostela Máří Magdalény a pak rychle do tepla místního bistra na hřišti. Bohužel však bylo zavřeno. Sezóna tady skončila už před čtrnácti dny. Naštěstí je před bistrem venkovní posezení, které bylo ze tří stran

chráněno a nedaleko otevřený obchod. Ta hodina utekla jako nic. Jestli si někdo myslel, že už to nejhorší máme za sebou. Hluboce se mýlil. Čekala nás totiž ještě cesta domů. Z Horňáku to ještě šlo, ale z Rýmařova už měl bus k nám zpoždění. Ono holt natěšení turisté z Olomouce, se asi nemohli nabažit toho sluníčka, kterého tam měli po celý den víc jak dost. Jak se dostalo asi tak 30 lidí do toho busu, to fakt nechápu. Naneštěstí měl zpoždění i bus z Dlouhé Loučky. Jediné co jelo přesně, byl k mému překvapení vlak ČD ze Šternberka. Do Újezdu jsme přijeli už když byly závory dole. To vám byl panečku závěr😀, podle mě až ne tak špatného výletu. Co myslíte ? Jinak holky super. 16km a takřka 700 výškových v tomhle počasí, to zaslouží pochvalu.