Grande finále - krása mezi kapkami deště
Člověk míní, počasí mění. Asi v takovém duchu bych chtěl začít. Celý týden jsme napjatě sledovali mobilní aplikace s předpověďmi počasí a drželi palečky, aby to vyšlo. Ale ono ne! Pršelo jako z konve, ale přesto se něco dělo, tak pojďme na to.
Den nultý – pátek
Grande finále jsme zahájili již ve čtvrtek večer nakládkou kol, abychom se následující den nemuseli zdržovat a co nejdříve po ukončení pracovní aktivity mohli vyrazit směr Znojmo. Kupodivu ve smluvený čas jsme byli všichni na místě, což jenom potvrdilo zájem o tuhle akci. Z Medlova a Uničova nás vyjelo 14. Další 3 účastníci se měli připojit v místě ubytování. Počáteční problémy s auty byly brzo zažehnány. Za něco málo přes dvě hodiny a bez větších navigačních kiksů se otevírala brána kempu v obci Havraníky. Tady už nás čekal Pepa z Rosic, který to měl o něco blíže než my. Následovalo seznámení s novým prostředím a pak už jen zalehnout a těšit se na to GRANDE!!! 😊
Den první – sobota
Ráno nás probudily kapky deště narážející do skel našeho srubu, ale to nemohlo nikoho rozhodit a jak se říká že devátá rozhodne, tak také rozhodla. Nasadili jsme pláštěnky a mohlo se vyrazit. Slabý déšť nás provázel až do rakouského městečka Retz, kam jsme se dostali přes Fládnitzské vřesoviště a Horecký kopec. Věřte, byla to paráda. Vinice kam se podíváš. Cesta mezi nimi byla sice nahoru a dolů, vedla však převážně po asfaltových stezkách (zvláště na rakouské straně), takže zatím nic náročného 😊. V Retzu jsme si na náměstí vyhledali menší restauraci, kde jsme přečkali přechod fronty. Zároveň se dohodl další postup treku. Cílem byl větrný mlýn nacházející se nad městem. Větrný mlýn (Windmühle) z 2. pol. 18. století je v současnosti jediným provozuschopným větrným mlýnem v Rakousku. Od mlýna lze ještě vystoupat pár set metrů na kopec Kalvarienberg s křížovou cestou v podobě bělostných kamenných soch včetně vskutku impozantního výjevu Ukřižování. Zde také vzniklo památeční foto. Poté se dále pokračovalo, opět asfaltovými polními cestami, značenými jako cyklostezka 8 (to co u nás začíná, je v Rakousku zřejmě samozřejmost) za dalším cílem. Tím byla 800 let stará zřícenina hradu Kaja (česky Chýje) nedaleko osady Merkersdorf. Bohužel během cesty se ukázalo, že pohyb po Rakousku nám moc nejde (bude to potřeba přes zimu řešit) a skupina se roztrhla na dvě části. Do cíle před bránu hradu dojela pouze šestice jezdců (včetně nejvyššího vedení). Jelikož v září už byla zřícenina zavřená, následovalo další povinné foto před branou a poté rychle směr Hardegg. Jenže tak rychle to zase nešlo, protože nás čekalo první vážnější stoupání, a to od hradu, který se parodoxně nachází dole u řeky Dyje, zhruba tříkilometrovým táhlým kopcem až k informačního centru Nationalpark Thayatal. Tam se také skupina sjela a za mírného deště následoval impozantní sjezd plný ostrých serpentýn do pohraničního městečka Hardegg. Úzké kotlině, ve které se tohle nejmenší rakouské město nachází, mocně vévodí zdejší hrad pocházející někdy ze 12. století. Fotky hradu přiloženy a hurá zpátky do ČR! Přejezdem státní hranice měl začít hon na místopředsedu. Jednalo se o nejdelší, takřka pětikilometrové stoupání do obce Čížov, kde chtěl místopředseda jednoznačně dominovat a užít si zde svou letošní vrchařskou formu. Bohužel nemaje své "domestiky " a pronásledován smečkou hladových vlků, lačně bažících po jeho krvi, byl nucen po těžkém boji padnout třem krvežíznivým šelmám (vyrovnání s nimi přijde na dalších akcích spolku 😊 ). Po tomto zdravém sportovním vyblbnutí, které jsme všichni hlavně přežili ve zdraví a následující luxusní gulášové polévce, pokračovali jsme ve směru na obec Lukov. Těšili jsme se, že si konečně užijeme burčáku. Jenže nejenom, že nám nejde Rakousko, v sobotu nám nešlo ani Česko! Směrem na Podmolí se sjelo z cyklostezky a dále se pokračovalo po turistické červené, blátivým, takřka MTB terénem. Hlavně sjezd ke Žlebskému potoku, jeho přejezd (konečně pořádný brod !!!!) a následující další náročné stoupání Šatovskou pahorkatinou museli ocenit zejména jezdci na MTB, ale i krosových kolech. No prostě něco pro labužníky – epeserádes! Po vystoupání následoval snad nejkrásnější úsek etapy co jsme během výletu viděli (možná i letos) a to cesta na vinici Šobes, nedaleko Hnanic. Tato „ikona moravského vinařství“ fascinuje svou jedinečnou dispozicí a romantikou v meandru řeky Dyje v Národním parku Podyjí. Vinná réva se zde pěstuje od středověku a patří mezi 10 nejlepších evropských vinařských poloh. Cestou nás uchvátilo několik vyhlídek do údolí Dyje a po sjezdu k řece jsme ji museli překonat po "Šobeské lávce". Ta byla neoddělitelnou součástí bývalé železné opony a velice důležitou spojnicí mezi dvěma částmi NP Podyjí, které Dyje odděluje. Je jednou ze čtyř lávek vybudovaných v padesátých letech minulého století v Podyjí vojskem Pohraniční stráže. O tom se nedá psát, to se musí vidět. Pohádka! Pak už jen poslední stoupání a následovaly Hnanice, vinařská obec nedaleko Znojma a našeho kempu. Než se dorazilo do cíle, ještě rychlá návštěva vinného sklípku a zdejšího minipivovaru. Pivo, které zde vaří od srpna, nás moc nenadchlo ☹ Snad se časem zlepší. Chuť jsme si spravili v hospůdce u Pramene Svatým Josefem. Pak už jen Šatov a kemp. Zde nás čekal mistr cateringu s rozdělaným ohněm, na kterém nám připravil božské špekáčky. U ohně jsme se podělili o zážitky, které jsme ten den prožili (žádný defekt, 60 kilometrů z toho skoro 1100 nastoupaných, no a také tři pády, naštěstí bez následků).
Den druhý – neděle
Druhý den už nám počasí nepřálo vůbec. Sice jsme se probudili do zataženého dne a nepršelo, to se však kolem deváté rázně změnilo a následovalo takřka dvanáctihodinové intenzivní pršení, které náš cyklovýlet ukončilo. I tak snad můžu za všechny říct, že se letošní sezóna náramně vydařila a tento výlet bylo opravdu velkolepé "GRANDE FINÁLE "!!!!
