Začátek června je tradičně vyhrazen velkému zájezdu za cykloturistikou a turistikou. Letos jsme měli, na druhý pokus, vyrazit do oblasti Jizerských hor a západních Krkonoš. Situace kolem pandemie Covid-19 nebyla dobrá. Bohužel i na druhý pokus tento zájezd nevyšel. Ubytování v Harrachově a doprava jsme museli v dubnu zrušit. Přesto jsme začali „ v rodinném kruhu“ plánovat malou turistiku na východě Krkonoš, v oblasti Janských Lázní. Prostě buď to vyjde, nebo ne. Situace se naštěstí začala zlepšovat a na turistiku jsme mohli, v malém kolektivu, vyrazit.

Datum odjezdu byl naplánován na středu 2. června. Předpověď počasí byla výborná. V dobré náladě vyjela dvě auta, obsazená osmi natěšenými turisty, směr Janské Lázně. Čekal na nás útulný Penzion Kamínek, na který jsme dojeli před 13. hodinou. Dobrý čas na to podniknout první turistický výlet. Ve 14 hodin jsme se vydali na skalní útvar „Modré kameny“, které jsou od chaty vzdálené tři kilometry. Nejprve jsme došli k Modrokamnné boudě, která byla bohužel zavřená. Přesto jsme si udělali přestávku, před závěrečným výstupem. Předpověď počasí se zhoršila, a tak jsme k vrcholu postupovali svižněji. Stále jsme se drželi „na hraně“ špatného a dobrého počasí. Když jsme dosáhli vrcholu, situace se rapidně zhoršila a očekávali jsme, že pěkně zmokneme. Naše rosnička Honza naštěstí udržela počasí „na hraně“ a na nás dopadlo jen pár kapek a my si mohli užít nádherné vyhlídky. Od této chvíle jsme bezmezně věřili naší ROSNIČCE, která nás průběžně a přesně informovala o počasí na plánovaných trasách. První šestikilometrový výlet byl dobrým tréninkem před nejnáročnější turistikou naplánovanou na čtvrtek. Tou byl výstup z Pece pod Sněžkou na Sněžku, Obřím dolem a následnou turistikou přes Luční boudu, Luční horu, Výrovku. Sečteno, podtrženo – 21 km. Na takovou turistiku je potřeba si přivstat.

Budíček byl naplánovaný na 5,30 hod a snídaně 6,15 hod. Po dobré snídani, kterou jsme nabili baterky, jsme spěchali na zastávku autobusu, která byla jen 50 m od penzionu. Před půl osmou jsme vystupovali v liduprázdné Peci pod Sněžkou a začali zjišťovat, zda je otevřené infocentrum. Bohužel ne. Mohli jsme tedy ihned vyrazit na modrou turistickou značku, která nás měla dovést Úpským údolím do Obřího dolu pod Sněžku k Slezské boudě. Z počátku byla cesta pohodová s postupným stoupáním, po asfaltové cestě. Tou jsme došli k Boudě pod Sněžkou. S občerstvením jsme nepočítali, ale majitelka boudy nás na jeden „iontový“ nápoj přemluvila. Pokud pominu, že nás obsluhoval jeden netaktní číšník, byli jsme za zastávku rádi. Prostředí boudy bylo příjemné a ještě jsme se, od spolumajitele chaty, dověděli zajímavé věci o historii dolování pod Sněžkou. Vyprávění to bylo zajímavé, ale my museli vyrazit dál. Čekal nás nejtěžší úsek naší cesty. Na Slezskou boudu 2,8 km s převýšením 456 m a dále na Sněžku 1 km s převýšením 210 m. Výstup to byl náročný, ale vykompenzovaný nádhernými výhledy na Studniční horu a Studniční jámy, Čertův hřeben, Úpské vodopády a vodopády Rudného potoka. Po necelých dvou hodinách jsme byli u Slezské boudy. Po cestě k boudě jsme téměř nikoho nepotkali. U Slezské boudy tomu bylo jinak. Tady bylo přeplněno. Převážně turisty z Polska. Pří pohledu na Sněžku jsme uviděli nekončícího hada. Při občerstvení u Slezské boudy, došlo k rozdělení skupiny na čtyřčlenné vrcholové družstvo, které po půl hodině vyrazilo na Sněžku a na čtyřčlenné „jistící“ družstvo. To po odchodu vrcholového družstva vyrazilo směr Luční bouda, kde na vrcholové družstvo počkalo. Cesta na Luční boudu vede po Úpském rašeliništi. Cesta je to pohodová, z části vedena po dřevěných chodnících vybudovaných v roce 2019. V této části jsme neobdivovali pouze rašeliniště, ale také zbytky sněhu, které zde ještě byly. Jak jsme se blížili k Luční boudě, sněhu přibývalo. Vrcholovému družstvu stačila hodina, aby se k nám zase přidalo. Na Luční boudě proběhlo tradiční občerstvení. Dali jsme si polévku a pivo Paroháč, které je vařené na Luční boudě. Po občerstvení jsme vyrazili, směr Výrovka. Vyšplhali jsme ke Kapličce obětem hor a začali scházet k Výrovce. Na cestě nás čekalo překvapení. Pořádná „hromada“ sněhu. Vyfrézováním cesty vznikl převis vysoký přes 3 metry. Fotoaparáty běžely naplno. Po zdokumentování jsme vyšli dále. Než jsme došli na Výrovku, pokochali jsme se výhledem na Špindlerův Mlýn z Vyhlídky nad Výrovkou. Na Výrovce jsme se k delší zastávce nezastavovali a pokračovali sestupem do Pece nad Sněžkou. Tam jsme došli před půl pátou. Autobus zpět do Janských Lázní jel před sedmou. Dost času na vydatné občerstvení v Hotelu Hvězda. Občerstvení nám zpestřoval vlčák Hugo, který chodil s kamínkem v tlamě a vyžadoval jeho házení. Zvláště si oblíbil Honzu. Dvě hodiny rychle uběhly a my vyjeli na penzion. Po návratu opět rozdělení na dvě skupiny. Jedna do sprchy, druhá na závěrečnou „tiskovku“ do restaurace Lesní dům, které je vedle u penzionu Kamínek. Vrcholovou turistiku jsme vyhodnotili a taky alou do sprchy.

Na pátek byla naplánovaná pohodová turistika v Janských Lázních. Nebylo kam spěchat, a tak jsme si snídani domluvili na 9 hodin. Po snídaní, v 10 hodin, jsme vyšli do centra, pak ke kostelu Sv. Jana Křtitele a poté dále po Naučné stezce Střední hřeben. Cílem byla Stezka v korunách stromů. Než jsme se ke Stezce dostali, prohlédli jsme si několik historických pramenů, které jsou podél Naučné stezky Střední hřeben. Stezka v korunách stromů je dlouhá 1511 m, vysoká 47 m. Otevřená byla 2. července 2017. Po projití stezky jsme se vrátili centrem města na penzion. Užívali jsme si atmosféry lázeňského města. U cukrárny se k nám přidali Marian s Lenkou, kteří za námi zrovna přijeli. Pak už návrat na penzion s přestávkou na Lesním domě, na pozdním obědě. Pak už jsme se těšili na večer, kdy nás čekal výborný Keprník od Holby. Nemusím asi dodávat, že večer se pěkně protáhl…..

I přes pozdní usínání, jsme si na další den naplánovali turistiku na Černé hoře. Ihned po snídani nás čekal náročný 6,7 km dlouhý výstup s převýšením 612 m. Na pohodu jsme šlapali k vrcholu a užívali stále lepší a lepší výhledy do údolí a také různá zvířátka. Třeba zmiji, ale tu jsme obešli velkým obloukem. V půli kopce jsme zamávali na web kameru na lanovce. Co kdyby byla zrovna na ČT sport Panoráma. Těsně před polednem jsme byli na vrcholu Černé Hory. V kiosku jsme si koupili turistické nálepky a také Černou horu. „Co jiného bychom tady měli točit“, řekla nám obsluha kiosku. To už se nám začalo počasí kazit. Naše Rosnička avizovala přeháňku s bouřkou. Přehodnotili jsme tedy svoje turistické plány a vypustili plánovanou turistiku po Černohorských rašeliništích. Po občerstvení jsme zamířili ke stanovišti lanovky. Naplánováno bylo vypůjčení koloběžek a 12 kilometrový sjezd do Janských Lázní přes Modrokamennou boudu. Počasí se nakonec uklidnilo, Rosnička jej opět udržela na hraně, a my mohli vyjet dolů. Sjezd na koloběžkách byl …. no super. Všichni jsme si jej užívali, i když tomu někdy výrazy ve tváři nenasvědčovaly. Sjezd byl pěkný, ale náročný. Musela se tedy udělat hodinová přestávka na Modrokamenné boudě. O víkendu byla otevřená, tak jsme si mohli nyní užít místa s historickou atmosférou. Chata byla postavená v roce 1875. Jmenovala se Braunova bouda. V roce 1918 ji koupil Alfréd Janschke, který jí dal současný název. Pak už následoval závěrečný sjezd k dolnímu stanovišti lanovky, kde jsme odevzdali koloběžky. Přes centrum jsme se vrátili do penzionu. Čekalo nás závěrečné „hodnocení“. V neděli jsme se vraceli domů. Únava si už vybrala svojí daň. „Hodnocení“ jsme rozpustili po osmé hodině.

Ráno nastalo balení, snídaně a odjez domů. Před odjezdem dorazila cyklistická skupina z našeho spolku. Ta přijela v sobotu. S cyklistickou skupinou jsme se vyfotili (fotograf Hynek se s námi o foto jistě podělí). Pak následovalo samostatné foto turistické skupiny a rozloučení s panem majitelem Doubravou a s paní Kotroušovou, kteří nám připravili příjemné ubytování. V 9 hodin vyjela naše auta k domovu. Cestu jsme si ještě zpestřili hodinovou prohlídkou špitálu Kuks. Nádherná barokní stavba určitě za tu zastávku stála. Před druhou hodinou jsme byli doma. Po krátkém odpočinku a vybalení věcí jsme se sešli v Hospůdce Pod lípou na závěrečném vyhodnocení a zavzpomínali jsme na krásně prožité chvíle. Už nyní se těšíme na další. Doufejme, že už také ve větším kolektivu.

Za celou turistickou skupinu se o zážitky podělil

Pavel Pospíšil