Po zájezdu do Českého Švýcarska, v roce 2019, jsme se měli v následujícím roce „posunout“ do Lužických a Jizerských hor. Při zahájení přípravy zájezdu, na přelomu let 2019/2020 vypadalo vše zalité sluncem. Zajištěné bylo ubytování Horském hotelu Jelínek v Bedřichově. Začaly se plánovat pěší a turistické trasy. Příprava tedy probíhala, jako v minulých letech, dokud se nezačaly objevovat znepokojivé zprávy v souvislosti s Covid-19. Přišla první omezení, která nakonec vyústila do uzavření hotelů a restaurací. Bohužel situace se nezlepšovala a my museli náš zájezd zrušit. To jsme netušili, že to není poprve. Stejná situace nastala o rok později. To jsme však měli zajištěné ubytování v Hotelu Skicentrum v Harrachově. Komunikace s hotelem v Bedřichově vázla, hledali jsme tedy jinde. Problém je sehnat v červnu v Jizerkách ubytování pro větší počet osob. Hotely, chaty a penzióny jsou obsazené dětmi na školách v přírodě. Proto jsme hledali i mimo oblast Jizerských hor a nakonec jsme našli „azyl“ v Harrachově. Nutné je říci, že jsme nelitovali. Od začátku byla komunikace na dobré a příjemné úrovni. I když jsme museli pobyt v roce 2021 zase kvůli omezením spojených s Covid -19, zrušit, hotel nám místa rezervoval na rok 2022.

I když se situace kolem pandemie Covid-19 zlepšovala, raději jsme se neradovali. Říkali jsme si, dokud nebudeme sedět v autobuse, nebudeme věřit, že se náš zájezd konečně, po třech letech, uskuteční. Naštěstí den D, středa 1.6.2022, byl tady. Autobus našeho tradičního dopravce, Radka Linharta z Dubicka, byl v 7,30 hod na Medlovské návsi. Nakládka kol trvala téměř hodinu. Nebylo se co divit. A to nás ještě čekaly zastávky v Uničově a Litovli. Na zájezd se nás vydalo 43 a další dvě rodiny s dětmi, za námi přijely auty. Po 14. hodině se nás v hotelu v Harrachově sešlo 47 + 2 malé děti. Pěkná účast.

První den na místě, to je vždy „malá procházka“ na nějaké zajímavé místo. Jedním z taháků Harrachova je Mumlavský vodopád. Ten je vysoký necelých 10 m. Z hydrologického hlediska se jedná o jeden z nejmohutnějších vodopádů v České republice a díky tomu je považován za jeden z nejkrásnějších u nás. Často je vyhledávaný filmaři. Natáčela se tu, mimo jiné, pohádka O pokladech. Místo, které stojí za to vidět, zvláště když je 2 km od hotelu. Co bychom to však byli za turisty, kdybychom si na středeční odpoledne naplánovali pouze takovou krátkou trasu. Během výletu jsme chtěli navštívit Mumlavskou boudu, sklárnu s pivovarem. Bratru pěkných 8 km. Dobrý trénink na čtvrteční vysokohorskou turistiku. K Mumlavskému vodopádu jsem se vydali po modré turistické značce. Po cestě jsme míjeli Hornické muzeum. Po dvou kilometrech jsme stáli na lávce přes řeku Mumlavu a obdivovali nádherný vodopád. Ten jsme obdivovali i z bezprostřední blízkosti, kde jsme si udělali společné foto. Následně jsme vystoupali ještě pár desítek metrů nad vodopád, kde je několik dalších kaskád s obřími hrnci a kotly nazývané čertova oka. Jsou to prohlubně, které vznikly působením silného proudu na žulové desky. Opravdu nádherná místa.

Hned u vodopádu se nachází Mumlavská bouda, kterou zde zřídil hrabě Harrach už v roce 1879. V roce 1909 bouda vyhořela, ale majitel, Franz Erlebach, boudu obnovil. V 90. letech 20. století byla bouda zavřená. To je, naštěstí, historie. Nyní už bouda zase slouží svému účelu. Toho jsme využili a občerstvili se jedním „Krakonošem“. Po občerstvení jsme pokračovali k dalšímu magnetu Harrachova. Místní sklárně, kde je také pivovar s restaurací, muzeum a prodejna s výrobky ze skla. S ohledem na čas jsme museli vypustit prohlídku sklárny a muzea, které jsou otevřené pouze do 15 hodin. Využili jsme však možnost vychutnat si „Františka“, kterého zde vaří a také dobroty, které zase nabízí jídelní lístek. Nakonec jsme „ochutnali“ i sklárnu. Část míst restaurace je umístěná na balkóně sklárny. Po skončení směny se dveře na terase otevřou a hosté restaurace zde mohou obdivovat hutní halu sklárny s pecemi při dobrém jídle a pivu. Sklárna Novosad a syn je soukromá a je druhou nejstarší sklárnou v Čechách. Byla založena před rokem 1712 na jilemnickém panství hrabat Harrachů. Vše je v téměř původní podobě a plně funkční. Sortiment výroby tvoří luxusní nápojové sklo, užitkové sklo a křišťálové lustry. Pivovar s restaurací byl přistavěn v roce 2002. Návštěva tohoto místa byla pěkným zakončením prvního dne.

Na druhý den byl naplánován výjezd do polského městečka Szklarska Poreba, které je rekreačním, sportovním a turistickým střediskem. Založené bylo kolem roku 1366, městská práva městečko získalo v roce 1959. Z hotelu jsme vyjeli po deváté hodině. Po desáté nás autobus dovezl na místo. Různé skupinky vyrazily několika směry. Asi polovina vyjela na kole, různými cestami, směr Harrachov. Druhá polovina se vydala k místní lanovce, která vede na vrchol Szrenice jejíž nadmořská výška je 1361 m.n.m. Na vrcholu je turistická chata. Chata byla postavena v letech 1921-22 a rekonstruována byla v roce 1972 po požáru střechy. Lanovka nás za 48 PLN zl. vyvezla na vrchol, k chatě Další položkou, se kterou je nutné počítat, je poplatek za vstup do polské části Krkonošského národního parku. Ten je 8 PLN zl. na osobu. Počasí nám přálo a my jsme mohli, už během cesty lanovkou, obdivovat krásné výhledy. Ty se umocnily na samém vrcholu, ze kterého byl nádherný kruhový výhled. Na chatě jsme si nakoupili turistické suvenýry, nafotili společné foto a vyšli směr Vosecká bouda, která je na české straně Krkonoš, v nadmořské výšce 1260 m.n.m. Chata byla založena před rokem 1743 jako seník, kolem roku 1790 sloužila jako přístřešek pro dřevaře a hospodářské stavení. Říkalo se jí Česká nová nebo také Františkánská, podle mnicha, který zde přebýval. Název "Vosecká" získala podle louky, na které stojí. Pro turistické účely je využívána od roku 1896 a v roce 1900 byla přestavěna a rozšířena. Svoji nynější podobu dostala přestavbou po skončení druhé světové války. Na Voseckou boudu jsme došli asi za 20 minut. Od polské chaty na Szrenici je vzdálená jen 1,5 km. Po malém občerstvení a nakoupení suvenýrů jsme se vydali po zelené TZ k pramenu Labe. Ten se nachází v nadmořské výšce 1387 m.n.m. na Labské louce. Místo patří k nejvyhledávanějším cílům vycházek na české straně pohoří. Na místě je skruž s přítokem a odtokem vody. U skruže je kamenná stěna se erby 28 měst, jimiž Labe protéká. Skruž byla plná vody, což se v létě nestává. Jistě tomu pomohly poslední zbytky tajícího sněhu, který zde ještě byly.

Od pramene Labe jsme pokračovali po zelené TZ na Labskou boudu, která leží v nadmořské výšce 1340 m.n.m.. Historická budova Labské boudy vznikla v polovině 19. století. V letech 1878-79 jí nechal přestavět hrabě Harrach. V této podobě bouda fungovala do roku 1965, kdy byla bouda zničena požárem. V roce 1969 byl položen základní kámen nové „boudy“. Moderně pojatá devítipatrová budova byla otevřena 15. listopadu 1975. Chata nabízí ubytování a občerstvení. Toho jsme využili. Během občerstvení jsme obdivovali krajinu Labského dolu a těšili se na prohlídku Labského, Pančavského a Hančova vodopádu, které jsou u červené TZ, po které jsme se následně vydali k Vrbatově Boudě, což je další historické místo. V souvislosti s názvem chaty si každý turista vybaví smutný příběh lyžařského závodu, který se konal 24. března 1913, při kterém zemřeli Václav Vrbata a Bohumil Hanč. Příběh byl dvakrát zpracován filmaři. Prvním byl film z roku 1956 Synové hor a nově je to film Poslední závod, který měl premiéru v letošním roce. Sama Vrbatova bouda není moc stará. Otevřená byla v roce 1964. Rozsáhlou rekonstrukcí bouda prošla v roce 2016, kdy byla realizována také zdařilá přístavba boudy, za kterou byl ateliér IXA nominován do prestižní mezinárodní soutěže Mies van der Rohe Award 2017. Bohužel, boudu jsme mohli obdivovat pouze z venku. Pro turisty byla zavřená. Alespoň jsme si jí pěkně vyfotili, tak jako mohylu Hanče a Vrbaty, která je kousek od chaty.

Odtud nás čekal poměrně příkrý sestup k chatě Dvoračky nad Rokytnicí nad Jizerou. Opět malé občerstvení a pokračovali jsme v sestupu směr Čertova hora nad Harrachovem. Ta je centrem lyžování v Harrachově. Vyhlášené jsou místní skokanské můstky. Nyní bohužel vzpomínají na svou minulou slávu. Skoky na lyžích mají v Harrachově velkou tradici. První můstek byl postaven v roce 1920. Na místních můstcích vyrostlo několik vynikajících skokanů. Mezi ty nejznámější patří Pavel Ploc, který na Mistrovství světa v letech na lyžích v Harrachově v roce 1983, skočil na mamutím můstku světový rekord a skončil na druhém místě. Hned první den jsme měli tu čest se s Pavlem Plocem setkat. Trochu té sportovní atmosféry jsme si užili při sestupu z Černé hory. K tomu jsme využili schodiště, které skokani, naopak, využívali k výstupu na můstky. Můstky a náš hotel jsou propojené. Z dopadové plochy se pohodlně přejde na střechu hotelu. Pak jen pár schodů a byli jsme na pokojích. Unavení, ale spokojení jsme se těšili na zaslouženou večeři. Poté se už upřesňovaly plány na následující den. Naplánována byla návštěva Jizerských hor s jejich centrem Bedřichovem. Známý je svým lyžařským stadiónem, kde začíná běžecká trať Jizerská magistrála a je také zázemím pro lyžařský maratón Jizerská 50, který se zde každoročně pořádá.

Do Bedřichova jsme přijeli před půl jedenáctou. Tentokrát trvala nakládka kol o něco déle. Většina z nás se chystala na kola. Pěších turistů bylo minimálně. Ti se vydali do okolí Bedřichova nebo na výlet do nedalekého Liberce. To kolaři se rozprchli do několika směrů. Někteří naplánovali trasy se startem i cílem v Bedřichově. Větší část cyklistů se rozhodla pro start v Bedřichově, ale s cílem v Harrachově. Z Bedřichova jsme vyjeli na rozhlednu Královka, dále pak na lokalitu Nová Louka, pokračovali jsem kolem rybníka Blatný ke sklářské osadě Kristiánov. Sklářská osada je klíčem k srdci Jizerských hor. Jejím srdcem byla do roku 1887 huť. Expozice v posledním zachovaném kristiánovském stavení přibližuje nejen historii osady, ale i lidí, kteří zde žili. Z osady jsme jeli k rozhledně Na Číhadle. Po cestě nás čekalo milé překvapení. U turistického rozcestníku Rozmezí, jsme potkali nevěstu s ženichem, kteří si zde právě řekli své ANO. Se svatebčany jsme se vyfotili a nevěstě s ženichem vytvořili svatební uličku, kterou na koloběžkách odjížděli.

Rozhledna Na Číhadle je vlastně vyhlídková věž, 4 metry vysoká. Z věže je výhled na oblast vrchoviště, kde roste mnoho chráněných rostlin typických pro tento typ půdy. Můžeme zde vidět například metličku křivolakou, suchopýrek trsnatý, kapraď rozloženou či brusnici borůvku. Ze zvířat se zde vyskytuje tetřívek obecný, lesklice horská či ohniváček celíkový. Vyhlídková věž je blízko občerstvení „Horská stanice Knajpa“. To je pod vrcholem Jizery, druhé nejvyšší hory Jizerských hor s nadmořskou výškou 1122 m.n.m. U Knajpy se náš peleton na chvíli rozdělil. První skupina jela k protržené přehradě Desná, další jela přímo na Smědavu, kde měla počkat na první skupinu. Na Smědavu jsme se těšili. Čekalo nás pět kilometrů, ale celé byly z kopce. Nádherný sjezd. Na Smědavě je (byla) chata, která byla postavená v roce 1841. Chata vyhořela v roce 1932. Nová byla postavená v roce 1935. Ta však v roce 2021 dosloužila. Nyní je ve výstavbě chata nová. Stavba je naplánovaná po etapách, aby se turisté mohli občerstvit. Čehož jsme také využili. Čekání na první skupinu bylo poměrně dlouhé, domluvili jsme se tedy že vyjedeme a počkáme na ně na Jizerce. Člověk míní a zatracený bludišťák mění. Vyjeli jsme špatným směrem, což jsme zjistili 0,5 km od Knajpy. Jak jsem již zmínil. Sjezd na Smědavu byl nádherný. Proč si jej nedat ještě podruhé. První skupina se tím dostala před nás. Byla velmi překvapená naším úskočným manévrem. Na vrcholu nad Smědavou na nás počkala a společně jsme vyjeli na Jizerku. Je to malá osada, která je nejvýše položenou obci v naší vlasti. První zmínka o osadě je z roku 1539. Sídlili zde dřevorubci a sběrači drahých kamenů. V polovině 19. století zde byly založeny dvě sklářské huti. Dnes je Jizerka významnou turistickou křižovatkou. Po nakoupení nezbytných turistických suvenýrů jsme vyjeli do posledního většího kopce našeho výletu. Vyšlapali jsme k rozcestníku Pod Bukovcem. Pak následovala pomyslná třešnička na dortu výletu. Osmi kilometrový sjezd na začátek Harrachova, kolem toku Jizery. Pěkné zakončení pátečního cyklovýletu. Pěkný výlet za nádherného počasí. Takové však nemělo být v sobotu, kdy předpověď počasí slibovala déšť. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli, že autobus nikam nepojede a naplánujeme si program v Harrachově, se vším co toto město nabízí.

Předpověď počasí nelhala. Nepršelo sice tak moc. S počasím, které do soboty vládlo, to nemělo nic společného. Obloha byla zatažená až do odpoledne. Před deštěm je nejlépe se někam schovat. Vyrazili jsme tedy do hornického muzea, které jsme viděli při středečním výletu k Mumlavskému vodopádu. Hornické muzeum a prohlídková štola, dlouhá 1000 m, byly otevřené v roce 2003. V muzeu jsou ukázky minerálů fluoritových ložisek, nástroje a pomůcky používané k těžbě. Prohlídka trvala 45 minut. Průvodce na dole pracoval a je také majitelem muzea. Díky tomu je výklad i muzeum zajímavé a stojí za to jej navštívit. Po prohlídce jsme vyrazili do sklárny, kam jsme se chtěli podívat už první den. Prohlídky ve sklárně probíhají po celý týden, každou hodinu, mezi 8 – 15. hodinou. V ceně vstupenky je prohlídka muzea, sleva na nákup v prodejně sklárny a také jedno pivo z místního pivovaru, které dostanete v restauraci. Vaří se tu světlý ležák František 12°, tmavý ležák Čerťák 12° a Huťské výčepní pivo 8°, které si při práci dají skláři. Návštěvníci si jej také mohou vyzkoušet. Většina z nás ve sklárně ještě nebyla. Poprve jsme tak mohli vidět při práci mistry skláře. Přesvědčili jsme se, že jde o náročnou práci. Tak trochu jsme si poopravili naše romantické představy o této profesi.

Mnoho z nás si vzpomnělo na film Krakonoš a lyžníci. Ten se však v této sklárně nenatáčel. Natáčel se Nové huti v osadě Jizerka. Dnes je z této sklárny penzion. Den předem jsme jeli kolem. I když nám sobota přinesla zamračené počasí, strávili jsme v Harrachově příjemný, zajímavý, odpočinkový den.

Čas letí jako voda a byla tu neděle, čas odjezdu a také konec zájezdu. Ten nastal po 15. hodině, kdy jsme dojeli na medlovskou náves. Vydělali jsme kola a zavazadla. Unavení, spokojení a plní zážitků jsme se rozešli domů. Těšící se na další turistické akce, hlavně na náš každoroční velký zájezd. A kam se těšíme? Na Třeboňsko 2023!!!