Opatovské šmajd, jehož 27. ročník, se v sobotu 5. února 2022 konal, je bezesporu nevyhlášenějším zimním pochodem v regionu Moravy. S tím lze jen souhlasit. Pořádání takové akce není v dnešní době lehké. Organizátoři se však organizace zhostili na velkou jedničku.

Stávající situace také ovlivnila organizování naší účasti na pochodu. Několikrát jsme se do Velkých Opatovic vydali autobusem. I když jsme o této možnosti uvažovali, nakonec jsme se rozhodli pro individuální dopravu. Na pochod se nakonec vydali dvě skupiny. První vyjela už před šestou hodinou. To je, ale na jiné povídání. O své zážitky se s vámi určitě také podělí. Druhá skupina vyjela po sedmé hodině, dvěma auty v počtu osmi osob. Na místě jsme se setkali, po osmé hodině. Naplánovanou jsme měli, jedenácti kilometrovou, individuální trasu. Trasa to dlouhá nebyla a také jsme byli rádi, že se po nějaké době vidíme s našimi přáteli. Bylo o čem si povídat, po takové dlouhé době. Po hodině jsme se vydali na naplánovanou trasu. První naše kroky směřovali na červenou turistickou značku, která nás dovedla na vyznačenou Naučnou stezku Velké Opatovice a okolí. Cílem byl vrchol Číhadlo. Celá lokalita je poseta různým nářadím na cvičení. Některá jsme se pokoušeli vyzkoušet. No, žádná sláva. Budeme muset trénovat. Poté jsme už z Naučné stezky sešli a pokračovali polní cestou k zahrádkářské kolonii Čihadlo. Lesní cestou jsme pokračovali k lokalitě Rovná a Paděky. Právě zde jsme dali bludišťáka. Odbočku na obec Smolná jsme přešli asi o kilometr.Nedalo se nic dělat. Udělali jsme si přestávku a vyšli zpět odbočce do obce Smolná. Ta byla uprostřed lokality Padělky. Jakmile jsme jí dosáhli, začali jsme sestupovat do obce. V obci jsme byli asi za deset minut. Obec Smolná má pouze 66 obyvatel. Uprostřed obce je kaple se zvoničkou a také hasičská zbrojnice. Obec dala jméno nedaleké přehradě, kudy půjdeme v závěru naší trasy. Z obce naše kroky směřovali k Sanatoriu Jevíčko, což je dominanta této části regionu. Stavba sanatoria v Jevíčku byla započata v roce 1914 v lesnaté krajině na úpatí vrchu Kumperka. Léčebna pro plicní choroby měla původně sloužit ženám trpících TBC, ale během 1. světové války byla první dostavěná budova využita pro léčbu raněných vojáků. Až v roce 1926 bylo sanatorium s kapacitou 300 lůžek plně dostavěno. Svému účelu slouží sanatorium dodnes. I když má sanatorium oplocený areál, který má na všech bránách a brankách zámky. My jsme měli svou klíčnici Kamilu, která nám svým kouzlem jednu uzamčenou bránu odemkla a my mohli obdivovat nádherné budovy sanatoria a přidružených objektů. S určitými obavami jsme, hlavní branou, opouštěli areál sanatoria. Vrátný byl asi trochu překvapený, ale vstřícný. Kousek od areálu jsme sešli z asfaltové cesty a pokračovali k červené turistické značce, která nás dovedla k přehradě Smolná a také do sokolovny, cíle pochodu. Tady nás čekala tradiční odměna. Řízek s bramborovým salátem. Čas v cíli jsme nevyplnili jen konzumací oblíbeného pokrmu, ale také opět povídáním s přáteli. Po pochodu jsme poseděli přes hodinu. Po druhé hodině jsme vyjeli domů.

Z plánovaných 11 km bylo nakonec kilometrů 14. Jo, jo. „Pavle, ty už jsi jako ten Hynek“, slyšel jsem v cíli pochodu……. Ale, ne. Myslím si, že jsme si všichni užili pohodového pochodu za příjemného počasí.