Do oblasti Národního parku Podyjí jsme se nevydali poprve. Národní park Podyjí je ukázkou výjimečně zachovalého říčního údolí v bohatě zalesněné krajině jihozápadní Moravy. Jedná se o území vedoucí podél 40 km dlouhého údolí řeky Dyje mezi Vranovem nad Dyjí a Znojmem. Na rakouské straně navazuje na park Nationalpark Thayatal. V samém srdci národního parku se rozkládá i starobylá vinice Šobes, která je magnetem celé znojemské vinařské oblasti.
I pro nás byla jedním z magnetů plánovaného výletů. Začněme však pěkně od začátku.
Podzimní turistika ve vinařské oblasti si získává na oblibě. Ne jinak tomu bylo nyní. Plně „naložený“ autobus 50 turistů vyjel v sobotu v 6,00 z medlovské návsi. Zastávek bylo nyní několik. Poslední byla v Prostějově, kde se přidal padesátý účastník našeho zájezdu. Teprve nyní tedy přišla chvíle, kdy jsem mohl všechny přivítat na zájezdu a seznámit je s programem. Ten nabízel výběr několika tras v délce 10-19 km. Start všech byl v obci Popice. Odtud se většina turistů vydala, po červené turistické značce, do obce Havraníky. Nad obcí se nachází jeden ze stánku vinařské společnosti Znovín Znojmo. Těšili jsme se na malou ochutnávku vína. Bohužel marně. Ač měl být stánek otevřený od 9 hodin, čekali nás zavřené okenice stánku. Naštěstí to nikomu nevadilo. Po 4 km nás přece čekal jeden z magnetů našeho výletu. Vinice Šobes a další ze stánků Znovínu Znojmo. Z Havraníků jsme nabrali, přes Havranické vřesoviště, směr Šobes do údolí řeky Dyje. Stále po červené turistické značce. Ta nás na Šobes dovedla. Tam už vládl čilý turistický ruch, který jsme velkým počtem turistů z našeho autobusu ještě více podpořili. Laviček bylo dost a paní v stánku se také činila. Proč jsme se na vinici těšili? Na to vám odpoví pár informací. Vinice Šobes je jedna z nestarších a nejlepších evropských vinic. Za vynikající vlastnosti vděčí víno ze Šobesu dokonalé poloze – ideální nadmořská výška, prosluněný jižní svah chráněný před větrem, teplé dny versus chladnější noci na Znojemsku, kamenitá plus kyselá hlína s rulovým podkladem… a pak řeka Dyje v dosahu. Zdejší mikroklima se podobá podmínkám například na Rýně či v údolí francouzské Rhôny. První vinice v tomto vinařském kraji údajně založili už římští legionáři. Vína vyrobená z vinné révy, zde vypěstované, jsou mnohdy vyprodaná ještě před sklizní. Nezastavit se zde a nevychutnat si krásnou přírodu se sklenkou vína? „NE, NE, NE !!! To prostě nejde.“ Zastávka nám trvala asi hodinu. Vydrželi bychom i déle, čekalo nás však ještě 12 km do Znojma. Tam nás měla dovést žlutá turistická značka. Část úseku je nazvaný „Cesta Jaroslava Krejčího“, což byl jeden z otců Národního parku Podyjí. Necelé 4 km byly pohodové. Hned pod Šobesem jsme procházeli místem, kde se před 2. světovou válkou nacházel hotel Gruber. Ani se nechce věřit, že tu stál velký hotel s venkovním bazénem. Po odsunu původního obyvatelstva byl hotel zbořen, neboť se nacházel v přísně střeženém hraničním pásmu.

Původní mlýn

Mlýn po přestavbě na hotel
Podobných staveb zde bylo několik. Za chvíli jsme procházeli místem, kde stál Mlýn papírna. Torzo mlýna je v zrekonstruované. Na rozdíl od hotelu, si lze udělat alespoň nějakou představu, jak mlýn vypadal. Po malé přestávce jsme vyšli dále. Čekal nás výstup na vyhlídku Sealsfieldův kámen. Vyhlídka je pojmenována po místním rodákovi, novináři a spisovateli Charlesi Sealsfieldovi (vlastním jménem Karl Anton Postl) , který toto místo rád navštěvoval. Sama vyhlídka patří mezi nejkrásnější vyhlídky v Národním parku Podyjí. Což můžeme potvrdit. Naproti Sealsfieldovu kameni se otvírá rokle Mločího potoka a dole u řeky lze spatřit strmou Býčí skálu. V těchto místech končí vzdutí vod znojemské přehrady. Není bez zajímavosti, že ve 20. století si vodohospodáři pohrávali s myšlenkou výstavby šedesátimetrové hráze právě zde u Býčí skály. Uvažované vodní dílo by zatopilo dyjské údolí od Sealsfieldova kamene přes proslulý ostroh Šobes až po rakouský Hardegg. Což by byla opravdu velká škoda. Dobrou půl hodinu jsme si, se sklenkou výborného vína, vychutnávali nádherné místo, které tady příroda vytvořila. Pak už měl následovat 5,5 km pohodový sestup z vyhlídky k přehradní nádrži ve Znojmě. No pohodový. Zdání někdy klame. Trvalý sestup to byl, ale v členitém terénu kolem řeky s malými výstupy a sestupy. Po hodině a půl jsme byli rádi, že vidíme Znojmo v celé jeho kráse. Znojemský hrad, kostel Sv. Mikuláše, kostel Sv. Václava, vinice pod nimi….. a taky hospůdku „U obří hlavy“, kterou jsme si vyhlédli k občerstvení. Do batohu jsme si sice přibalili nějaké pochutiny. Těšili jsme se však na nějaké teplé jídlo. Odjezd byl naplánovaný na 17.hodinu z centra Znojma a 17,30 od Louckého kláštera. Měli jsme dostatek času na pozdní oběd. Po 17 kilometrech jsme si odpočinek, s dobým obědem, určitě zasloužili. Hospůdka se nachází u Dyje, pod Znojemským hradem. I během oběda jsme mohli obdivovat krásné panorama Znojma. Zároveň jsme se rozhodli, že i po 17 kilometrech jsme v dobré kondici. Proč tedy nepokračovat ještě dva kilometry do Louckého kláštera? Tam jsme došli o třičtvrtě na pět. Měli jsme tedy dobrých 45 minut na prohlídku muzea Znovínu Znojmo, nakup vína a samozřejmě také na další ochutnávku, kterou Znovím nabízí. Po 17. hodině se k nám přidali naši další turisté, kteří přijeli z centra Znojma. Po půl šesté jsme všichni nasedli do autobusu. Právě včas. Slunce začalo pomalu ztrácen na své síle. Celý den nám dělalo příjemnou společnost, díky čemuž jsme strávili v Podyjí nádherný den. Unavení, ale velmi spokojení jsme jeli domů. V našich myslích se už honí myšlenky, do jaké vinařské oblasti se vydáme za podzimní turistikou příští rok. To je až za rok. Mezi tím určitě podnikneme mnoho turistických akcí. Jen do konce letošního roku by to mělo být 5 akcí. Sledujte náš web. Tam se dovíte více.









