Velikonoční období se čtyřmi volnými dny, to je doba , na kterou se nabízí naplánování prodlouženého turistického víkendu. Lokalitou, kterou jsme si vybrali byly Orlické hory. Lokalita se zajímavými místy a od nás lehce dosažitelná. Byť se nejednalo o spolkovou akci, podělím se s vámi o naše zážitky, které pro vás mohou být inspirací k návštěvě těchto hor.
Pomyslným základním táborem, pro 13 turistů, se stalo samé centrum Orlických hor, městečko Deštné. Ubytování jsme si zajistili v Penzionu Na Staré cestě. Do místa ubytování jsme se sjížděli individuálně, ve čtvrtek. Jako první dojeli, po obědě, Honza s Ivanou, po půl hodině jsme následovali my s Alenou. Další přijeli později odpoledne, v podvečer a poslední dvojice dojela v pátek.
My, kteří jsme dojeli po obědě, využili jsme dřívějšího příjezdu a nádherného slunečného počasí, k výletu do okolí Deštného. Konkrétně na Křížovou cestu, která se nachází na úbočí vrchu Plasnický Špičák, nad říčkou Bělá. Křížová cesta je tvořená čtrnácti kamennými sloupky s plastikou pašijového výjevu. Zastavení jsou rozmístěna u poutní kaple Blahoslavené Panny Marie. Na přelomu 18. a 19. století se objevil na vysokém stromu poblíž studánky papírový obrázek Panny Marie, který tam zanechal místní rolník jako poděkování za uzdravení. Poté se místo stalo poutním. Ze sbírky pořádané v obci byla postavena dřevěná kaplička, do které byla uložena socha Panny Marie Královny (Deštěnské) a původní obrázek ze stromu. Postupně přibyla křížová cesta z pískovcových sloupů. Po druhé světové válce místo pustlo. Po roce 1989 byla uspořádána nová sbírka, z jejíhož výtěžku byla stará kaplička stržena a postavena nová. Ke křížové cestě jsme se dostali po červené TZ, která nás dovedla právě ke kapli Blahoslavené Panny Marie. Vzali jsme to tak nějak od konce, neboť u kaple je poslední zastavení . To však nevadilo. Místo je to zajímavé a jeho krásu ještě zvýraznilo bílé moře rozkvetlých bledulí. To však nebylo vše. Ještě jsme vystoupali o pár metrů výše na vyhlídkové Supí místo, ze kterého byl nádherný výhled na městečko, Sedloňovský a Kamenný vrch a také nejvyšší horu Orlických hor, Velkou Deštnou s rozhlednou. Zpět jsme se vraceli po žluté TZ, která nás dovedla do centra, ke kostelu sv. Máří Magdalény, což je nedaleko našeho penziónu. Někde jsme ještě míjeli hromady tajícího sněhu. Když byl tady „dole“, co teprve „nahoře“? Na druhý den jsme měli naplánovanou turistiku na Velkou Deštnou a Šerlich. Bylo se tedy na co těšit.
Předpověď počasí na pátek už nebyla tak příznivá jako bylo počasí ve čtvrtek. Dopoledne dobré, ale po obědě mělo pršet. Na 16 km turistiku jsme vyšli v devět hodin. Na Velkou Deštnou nás měla dovést „Kačenčina pohádková stezka“. Část z ní vede po modré TZ, která nás dovedla do Luisina údolí. Tato část trasy byla nejnáročnější. Na 1,5 km jsme vystoupali 200 m, což by nebylo tak náročné, kdyby to nebyl výstup v tajícím a bořícím se sněhu. Z Luisina údolí jsme přešli na zelenou TZ, které nás, po 2,5 km, dovedla na vrchol Velké Deštné, kde je nádherná rozhledna. Bylo to v pravé poledne a počasí se začalo kazit. Předpověď se nemýlila. Zatím se na obloze střídalo sluníčko a mraky. Nemělo však cenu váhat. Výstup na rozhlednu, která byla otevřená 26. října 2019, nezbytné občerstvení, pořízení fotodokumentace a alou na Šerlich. Na ten jsme se vydali po červené TZ. To už bylo počasí “na hraně“. Asi v půli cesty už za hranou. Z nebe se spustil zmrzlý déšť. I přesto, že jsme z batohů vytáhli pláštěnky, nakonec jsme se na chvíli schovali pod stromy. Název vrcholu tedy nelhal, vyzkoušeli jsem si to na vlastní kůži. Nakonec jsme zdárně, po jedné hodině, došli na Šerlich, kde je Masarykova chata. Chata byla otevřená v roce 1925. Postavená byla Klubem českých turistů, který je vlastníkem i v současné době. V roce 1935 byla u chaty odhalena busta T.G. Masaryka. Ta byla v roce 1953 odstraněna. Na své místo se vrátila v roce 1990. Chata je turistickou legendou Orlických hor. Těšili jsme se tedy na chatu samotnou a také na občerstvení, které poskytuje. Že je chata vyhledávaným místem turistů, jsme se přesvědčili při našem příchodů. V chatě to hučelo jako ve včelím úle. Naštěstí místo na sezení jsme našli, byť jsme se museli rozdělit. Jídelníček nabízel klasická jídla a nechyběli žádané sladké knedlíky. Kolem druhé hodiny jsme začali řešit, s ohledem na počasí, zda nepojedeme dolů autobusem v 14,11 hod. Nakonec zvítězilo turistické srdce a pohoda na chatě. Rozhodli jsem se, že dolů půjdeme pěšky, podle plánu. Trasu jsme však, s ohledem na podmínky, které panovali, změnili a šli po asfaltové cestě, které je cyklotrasou č.22 a také po ní vede Naučná stezka Historie tavení skla. Už v půli cesty jsme byli rádi, že jsme se rozhodli jít pěšky. Počasí se začalo zlepšovat, slunce se opět objevilo na obloze. Byli jsme rádi. Po návratu jsme měli naplánované opékání špekáčků s „Josefem“ z pivovaru Litovel. Po návratu jsme tak neotáleli a zapálili oheň. U ohně jsme vydrželi něco málo přes hodinu. Víc to nešlo. Poměrně rychle se ochladilo. „Vyhodnocení“ páteční turistiky jsme přesunuli do tepla penziónu. Myslím si, že se vydařilo, tak jako páteční turistika. Těšili jsme se na další den. Ten byl naplánován v klidnějším módu.
Sobotním cílem byl Olešnice v Orlických horách, kde jsme chtěli navštívit rozhlednu na Feistově kopci a také unikátní mechanický betlém, který sestrojil místní rodák Josef Útz. Ale postupně. S výjezdem jsme nespěchali. Olešnice je nedaleko. Nakonec jsme vyjeli, dvěma auty, o půl jedenácté. V Olešnici jsme zastavili, za náměstím, u hřbitova. Vrchol s rozhlednou byl od parkoviště vzdálený 1 km. U rozhledny jsme byli tedy za chvíli. Zajímavá rozhledna, vysoká 30m, byla otevřená v roce 2020 . Kruhový rozhled umožňuje výhled na západní vrcholky Orlických hor s poslední tisícovkou Vrchmezí, dále Jestřebí hory, panorama Krkonoš od Sněžky přes Studniční až po Černou horu a na Stolové hory v Polsku. Umožňuje, ale nám neumožnil. Počasí bylo proti. Výhled jsme měli jen do údolí. Škoda, ale nedalo se nic dělat. Každý den není posvícení. Naštěstí jsme si užili výhledy z rozhledny na Velké Deštné. Pod rozhlednou jsme se vyfotili a vyšli se podívat na Útzuv betlém. Jak jsem se již zmínil, betlém sestrojil Josef Utz, který byl nadaným technikem a mechanikem. V Olešnici si zřídil malou tkalcovnu. Při práci tvořil svůj betlém. Bohužel jej nestihl dokončit celý, jak měl naplánováno. V roce 1944 se zranil při práci na cirkulárce a na následky zranění , ve 48 letech, zemřel. I tak se jedná o unikátní dílo, o čemž jsme se přesvědčili. Postavy dokázal rozpohybovat tak, jak se to nikomu nepovedlo. Na závěr jsme se ještě podívali do místního muzea, kde jsme si prohlédli věci denní potřeby ze života obyvatel, kteří zde v minulosti žili. Mezi tím se venku počasí značně vylepšilo. Co s načatým dnem? Přes polské město Kudowa Zdroj jsme se vydali do Náchoda. Když jedete přes Kudowa Zdroj, proč se nestavit na místním tržišti, které je oblíbené u českých zákazníků? Ručička na hodinách se už dostala za poledne, stánkaři měli ranní nápor za sebou a své stánky už pomalu zavíraly. Přesto jsme si něco pokoupili. Pak už následovala návštěva Náchoda. Prohlédli jsme si náměstí. Někteří si pak skočili na zámek, někteří si dali lehký oběd. Odpočinkový den jsme zakončili na penziónu. Po malé ochutnávce Polska nás v neděli čekal další výlet do této země. Do vyhlášené oblasti Gory Stolowe.
Gory Stolowe jsou nejvyšší pískovcové vrcholy Polska. Od roku 1993 jsou národním parkem. Nejvyšším vrcholem je Velké Hejšovina s 919 m.n.m (Szczeliniec Wielki). Výchozím místem našeho startu byl Karlow, vzdálený 31 km od Deštného. V obci je velké placené parkoviště. Odtud jsme se vydali na zhruba 4 km okruh skalami. Jedná se o, turisty hojně, vyhledávané místo. Zvláště v letních měsících turisty přeplněné. Však to všichni známe z našeho Adršbachu. My jsme si vybrali termín mimo sezónu. Ta začíná 1. května. Od tohoto data je také vstup zpoplatněný. Mýtnice je v polovině okruhu, u turistické chaty „Na Szczelincu“. Chata je to opravdu pěkná. Vybudovaná byla již v roce 1845. Trasa, kde je nyní chata, byla vybudována dokonce již v roce 1804. Než jsme se dostali k chatě museli jsme zdolat, po schodech a lávkách, převýšení 120 m na 500 metrech. Po cestě jsme obdivovali různé skalní útvary až jsme se dostali ke vzpomínané chatě. Pro stavbu chaty si naši předkové vybrali opravdu nádherné místo. Chata leží na úpatí skalního masivu, z kterého je nádherný výhled na údolí, Broumovské stěny a Krkonoše. Viditelnost byla nádherná. Krkonoše se svou nejvyšší horou byly vidět ve své plné kráse. Sníh na vrcholcích tu krásu umocnil. Po nezbytném focení a zakoupení nálepek jsme se vydali na druhou část výletu. Z hlediska zajímavých skalních útvarů nás čekala ta lepší polovina. 11 skalních útvarů, 7 skalních vyhlídek a také ……. překvapení. Tím byly dvě úzká místa, kde jsme museli doslova do kolen, abychom se protáhli. Všichni, včetně ostatních návštěvníků to brali s humorem. Gory Stolowe jsou moc zajímavé a určitě stojí za návštěvu. Jen je nutné zvážit dobu návštěvy. Místo je zajímavé také pro rodiny s dětmi. U parkoviště je Dinopark a také je zde dostatek míst k občerstvení. Gory Stolowe to však není pouze část u obce Karlow. Území Národního parku je protkáno sítí turistických stezek, které zpřístupňují zajímavosti skalního masivu. Zavedou vás do překrásného skalního města na Velké Hejšovině, do skalních labyrintů Bludných skal v masivu Boru (nejvyšší vrchol Skalniak - 915 m n. m.), představí vám Skalní hřiby (Skalne Grzyby) a Radkovské skály (Radkowskie Skaly), krásné Puchaczské skály, i Lezycké skály, které ve spojení s travnatou planinou připomínají africkou savanu. Nejčastěji návštěvníci míří do Bludných skal a Velké Hejšoviny. Ten, kdo dává přednost osamocenému poznávání přírody si tak na své přijde zejména v ostatních oblastech Národního parku, kde se pohybuje jen málo turistů.
Výlet do Gor Stolowych byl poslední turistikou. Na pondělí, den odjezdu jsme si naplánovali ještě jeden “výlet“. Po cestě zpět jsme jeli do Neratova, kde se nachází zajímavě zrekonstruovaný kostel Nanebevzetí Panny Marie. Úžasné místo, které nemá obdoby. Tak nějak se většinou o kostelu v Neratově hovoří. Nejde o žádné přehánění a pravdivost těchto slov mohou potvrdit všichni ti, kteří toto místo navštívili. Základní kámen položil majitel panství Johann Karl z Nostitz-Rhieneck 14. srpna 1723. Vysvěcení proběhlo na svatého Bartoloměje 24. srpna 1733. V roce 1945 kostel vyhořel po zásahu střelou Rudé armády. O 10 let později měli lidé z okolí snahu obnovit alespoň kostelní střechu, na opravu se ale nezískalo dostatek financí. Za komunismu bylo rozhodnuto o jeho demolici, z které sešlo díky tomu, že peníze určené na zbourání kostela byly použity na převoz rokokového schodiště. Kostel se v roce 1992 podařilo zapsat na seznam kulturních památek. Od té doby se usilovně pracuje na jeho obnově. Ještě před tím se 15. srpna 1990 uspořádala první pouť na svátek Nanebevzetí Panny Marie a obnovila se tak zapomenutá poutní tradice. Kostel se začal postupně rekonstruovat. Svou pověstnou střechu kostel dostal v roce 2007. Nejen kostelu, ale také celému místu vdechuje postupně nový život Sdružení Neratov společně s Římskokatolickou farností Neratov.
Návštěva Neratova byla pomyslnou třešničkou na dortu naší turistiky v Orlických horách. Hory jsou to někdy možná opomíjené, ale krásné. Se zajímavou, jedinečnou architekturou, s mnoha místy, která stojí za to je navštívit.
Fotodokumentace od Luďka