Rok se sešel s rokem a máme tu zase jaro. Tedy jak se to vezme, paní zima se ne a ne pustit svého žezla a tak svátky jara jsme oslavili doslova aprílově. V týdnu jsme se domluvili na jedné z tras pivovarské čtvrtky, která se každoročně pořádá v květnu, při níž turisté přicházejí do areálu pivovaru z různých míst v okolí Hanušovic. Naše volba byla jasná, Králíky. Malé to městečko, které leží v severovýchodním výběžku okresu Ústí nad Orlicí. Po několika letech zde České dráhy obnovily přímé železniční spojení a tak nám nic nebránilo v cestě.

Do Hanušovic nás přepravila vlaková souprava pojmenovaná Dana. Zde asi tak po deseti minutách čekání vyrazil víkendový spoj směr Králíky. Měli jsme takový dojem, že zde musel cestovat i sám Petr Janda a tahle cesta ho inspirovala k napsání písně s textem " vlídný průvodčí cestujícím fóry vypráví, jízda nekončí, tenhle ten vlak nikde nestaví..." . Nakonec zastavil a to v Dolní Lipce, aby mohl strojvedoucí usednout na opačnou stranu vlaku a dovézt nás do Králík. Na vlakovém nádraží také vzniklo naše první samostatné foto, kdy nás vyfotil samotný průvodčí tohoto vlaku.

Králíky nás přivítaly oblačnou oblohou a sem tam vysvitlo i sluníčko. Naše první kroky směřovaly na náměstí do místního info centra.. Za účelem nákupu turistických známek.

Odsud jsme se začali přesouvat po žluté turistické značce na Horu Matky Boží kde se nachází klášter a hlavní poutní místo královéhradecké diecéze. Se svou výškou 760 m n. m. tvoří hora přirozenou dominantu krajiny. Výstup na ní vedl poutní křížovou cestou, lipovou alejí a byl to náš první vrchařský zážitek. Některým z nás začalo být horko, ale to se na vrchu změnilo. Začal zde foukat vítr a krajina se zahalila do mlhy. Na chvíli jsme se schovali do kostela kde nás fascinoval Dušičkový oltář. Nic naplat muselo se, ale pokračovat. Kvůli trvající mlze jsme rozhlednu na vrchu Val jen minuli a začali postupovat k lesu. Cesta byla asfaltová, posléze kamenitá. První problémy však na sebe nedaly dlouho čekat. Hned před vstupem do lesa se začal objevovat první sníh, který se v lese změnil na ledovku což značně stížilo náš pohyb. Náladu nám to však nepokazilo.

Tahle turistická modrá prý zde není dlouho a je na ní mnoho zajímavých míst. Jedním z těch nejzajímavějších je pramen Tiché Orlice. K němu jsme se dostali spolu se skupinkou dětí a jejich dozorem, kteří sem přijeli až z Brna. Samotný pramen je jako krásný domeček, pod kterým je studánka, ze které vytéká budoucí řeka. U pramene jsme se občerstvili a dali dětem pár dobrých rad do života a byl navázán švestkový kontakt s jejich dozorem , ze kterého vznikla další společná fotografie.

Děti se pomalu začaly vracet domů a my pokračovali směrem na Jeřáb, naši první letošní tisícovku. Je to nejvyšší vrchol a zároveň jediná tisícovka Hanušovické vrchoviny. Vrch je zalesněn a tak cesta k němu byla celkem složitá. Nebýt turistického značení byla by zde orientace opravdu zajímavá. S přibývajícími výškovými metry začalo přibývat i sněhu a k mlze se přidával i vítr a tak to chvílemi vypadalo že jdeme na Sněžku. Někteří z nás se propadali až po kolena do sněhu a mnozí padali i únavou i tak se vše podařilo a před dvanáctou hodinou byla hora dobyta. Foto, zapsání vzkazu do knihy a honem za dalším cílem, který modrou končil a tím byla lesní kaple Sv. Trojice. Kamenná barokní kaple z poloviny 18. století byla původně postavena jako dřevěná a bylo to vlastně poděkování obyvatel Králík za záchranu před Prusy za Slezských válek. Nynější kaple byla vystavena v roce 1898 . Kaple je křižovatkou turistických cest a nedaleko od ní se nachází léčivý radioaktivní pramen Rudolf, který však kvůli zledovatělému terénu byl takřka nedostupný.

Pomalu se blížila polovina trati a tak byl čas na malou přestávku. Ta byla naplánována do nedaleké Severomoravské chaty. Ta se nachází ve výšce 851 metrů nad mořem, pod vrcholem Pohořelec v hřebenové partii Hanušovické vrchoviny a určitě je ozdobou této krajiny. Moderní zrekonstruovaná horská chata s výbornou kuchyní a samozřejmě i s nepostradatelným wifi připojením. Velikonoční překvapení v podobě jehněčích hodů bohatě uspokojilo naše chuťové pohárky. Jehněčí na divoko s karlovarským knedlíkem, zapité hořkou dvanáctkou z Nošovic prostě nemělo chybu. Od hořícího krbu s několika kily navíc se nám nechtělo ani vstát, ale co naplat muselo se dál.

Červená turistická značka je označována jako dálková nebo hřebenová trasa a to platilo i v tomto případě. Do cíle bylo ještě daleko a terén se nezlepšoval. Čím více jsme klesali, tak jsme museli dávat pozor na hojné ledové plotny schované pod mokrým sněhem. Raději jsme se proplétali lesem kolem cesty. I tak nebylo o zajímavá místa nouze. Tající sníh se zde proměnil v množství malých potůčků, které jsme museli často překonávat a u jednoho brodu došlo i na pád, kdy Karel vyzkoušel vodní sloupec svých nových bot.Tahle cesta trvala asi tak dva a půl kilometru a dovedla nás do údolí až ke Kamennému potoku.

Nebyli bychom to, ale my kdyby jsme alespoň jednou nezabloudili. Právě zde jsme sešli z cesty, naštěstí jen tak třista metrů. Terén byl značně blátivý a tak jsme si vyzkoušeli další aprílový povrch. Když jsme nalezli tu správnou odbočku, nevěřili jsme vlastním očím. Cesta vedla nekompromisně vzhůru, přes několik vrstevnic za sebou na vrchol Lysina. V tuhle chvíli se však začala mlha rozpadat a před námi se objevily neskutečné výhledy. Věřte mi, že nejenom Šumava je krásná. Tohle fakt stálo za to. Nastal však další problém a to čas.

Čas je neúprosný a tak jsme pomalu začali zjišťovat, že se dostáváme do velkého presu do Hanušovic nám v tuhle chvíli zbývalo něco přes sedm kilometrů a už bylo po třetí hodině. Právě v této těžké situaci si tempo pochodu na sebe vzali Dana s Hynkem a rozpoutali turistické peklo, kdy jejich moderní technologie záznamu tras, začaly evidovat jeden rychlostní rekord za druhým. V tuhle chvíli se procházelo po asfaltové cestě která vedla kolem obory v Počátkách a tak čtyři kilometry před Hanušovicemi uhnula do lesa, kde jsme po vrstevnici začali klesat do města. Tam nás přivítala první dnešní menší přeháňka, která však před posledním společným fotem jako zázrakem přestala a na chvíli vysvitlo i sluníčko, snad i proto aby mohla vzniknout poslední titulní fotka a to před branami místního pivovaru kde naše cesta skončila.

Pochod byl zakončen hodnocením a jednou dvanáctkou v místní pivovarské restauraci. A podle výrazů v našich tvářích vidíte, že jsme byli spokojeni.

Z Hanušovic nás domů přepravila vlaková souprava Eliška. Více fotek naleznete zde

http://yhnek.rajce.idnes.cz/Velikonoce_2018_Hanusovice/

Mapa a profil budou brzy v komentáři.